aby se zřekli aut. Spíš by řekli: Slyšíte ho? Parchant. Aby se zbavil vlastní odpovědnosti, svaluje vinu na nevinný auto! Pálí mě oči. Chce se mi spát, ale zaboha nemůžu usnout. Trápí mě jedna mlhavá vzpomínka z dětství. Stojím mezi dvěma autama. Jedno z nich se pohne a pomalu na mě couvá. Nebejt táty, skončil bych rozmačkanej pod zadním kolem. Táta mě chytl za ruku, strhnul mě k sobě a křičel na nepozornýho řidiče. Ten ho ignoroval. Nerozuměl mu, protože byl Rakušák a my český turisti. Táta mu nadával, česky, protože mě málem přejel. Jenže veškerá vina by padla na tátu. Měl mě hlídat. Přece věděl, že město je plný aut. Rodičovství je práce na plnej úvazek. O nějaký svobodě nemůže bejt řeč. Nic ti nevyčítám. Můžu za to já. —-— Dneska, stejně jako všechny předchozí dny, jsme vstávali s kočkama. Dorka o sobě většinou dává vědět tím, že mi začne okusovat prsty. Je věčně hladová. Možná jí moje prsty připomínaj párky. Jindy po nás začnou běhat. To se stává často. Někdy běhaj i uprostřed noci. Když mám ranní, vstanou se mnou, počkaj, až jim nasypu granule, který rychle schroupaj, a sednou si ke dveřím. Když je pak na odchodu pohladím, jdou si zas lehnout. 110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251685