aby se zřekli aut. Spíš by řekli: Slyšíte ho? Parchant. Aby se zbavil vlastní odpovědnosti, svaluje vinu na nevinný auto! Pálí mě oči. Chce se mi spát, ale zaboha nemůžu usnout. Trápí mě jedna mlhavá vzpomínka z dětství. Stojím mezi dvěma autama. Jedno z nich se pohne a pomalu na mě couvá. Nebejt táty, skončil bych rozmačkanej pod zadním kolem. Táta mě chytl za ruku, strhnul mě k sobě a křičel na nepozornýho řidiče. Ten ho ignoroval. Nerozuměl mu, protože byl Rakušák a my český turisti. Táta mu nadával, česky, protože mě málem přejel. Jenže veškerá vina by padla na tátu. Měl mě hlídat. Přece věděl, že město je plný aut. Rodičovství je práce na plnej úvazek. O nějaký svobodě nemůže bejt řeč. Nic ti nevyčítám. Můžu za to já. —-— Dneska, stejně jako všechny předchozí dny, jsme vstávali s kočkama. Dorka o sobě většinou dává vědět tím, že mi začne okusovat prsty. Je věčně hladová. Možná jí moje prsty připomínaj párky. Jindy po nás začnou běhat. To se stává často. Někdy běhaj i uprostřed noci. Když mám ranní, vstanou se mnou, počkaj, až jim nasypu granule, který rychle schroupaj, a sednou si ke dveřím. Když je pak na odchodu pohladím, jdou si zas lehnout. 110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251685
Napsal jsem o nich pár básní. Taky o tobě. Často pozorujem maminčino břicho. Pobublává jako guláš. —-— Dneska u nás byla maminky nevyrovnaná kámoška. Sedly si do kuchyně a povídaly. Kámoška má problém, takže se maminka nabídla, že jí pomůže sehnat psychiatra. Chtěl jsem psát, ale přes jejich neustálý štěbetání jsem se nemohl soustředit. Rozhodl jsem se, že udělám to, co mám už dlouho v plánu. Nedávno jsem se probíral svojí skromnou knihovnou a vyřadil z ní kolem třiceti titulů. Jednalo se vesměs o zatuchlou postmodernu, který už dávno odzvonilo. Nacpal jsem to všechno do batohu a sednul na kolo. Antikvář měl radost. Takový žně už prej dlouho nezažil. Odkoupil polovinu nabízených knížek a dal mi za ně čtyři sta sedmdesát korun. Se zbytkem jsem se přesunul do druhýho antikvariátu. Paní se moc netvářila. Ukázala na dvě knížky. „Dám vám za ně dvacku.“ „Fajn. A co ty ostatní?“ Zavrtěla hlavou. „Ani zadarmo?“ „No, víte…“ „Tak si je nechte. Co já s nima.“ Peníze jsem utratil v knihkupectví. Starý střídaj nový. Holky pořád sháněly psychiatra. Já musel do práce. V práci hukot, jako každý pondělí. Večer jsem toho měl plný kecky. 111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251685
Domů jsem přijel kolem čtvrt na jedenáct. Byl teplej večer, jel jsem v tričku. Zbouchal jsem chleba a lipánka. Holky psychiatra sehnaly. —-— Dneska si ke mně přised Vissarionovič. Zbejvalo asi pět minut do konce směny. Seděl jsem na lavičce a čekal, až budu moct jít domů. „Negři.“ Překvapeně jsem se ohlíd. Ve vratech stál Vissarionovič. Stál tam jak socha a upřeně zíral na plot obehnanej ostnatým drátem. Žádnýho negra jsem si nevšim. Možná měl na mysli toho Marokánce, co tu uklízí. Ale ani ten nebyl v dohledu. Je pravda, že na výdeji i na áčku maká hodně cikánů. Ale tady žádný nejsou. Zapálil si cigáro a posadil se. „Když řeknu před čoklem slovo negr, může se zbláznit. Mám ho tak vycvičenýho.“ Zeptal jsem se Vissarionoviče, co má za psa. „Staforda.“ „Aha.“ „Stará si chtěla pořídit kočku. Tak to ne! Kouk sem na stránku psích útulků a našel ho tam. Vzal sem ho na zkoušku. Byl u nás tejden. Dětem ani manželce neublížil, tak zůstal. Začal sem ho cvičit. Poslechne mě na slovo. A víš, co sem řek starý?“ „Ne.“ 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251685