ČSSR Pravdivé báje z časů emigrace
Nežádoucí svědek Markéta Brousková Markéta Brousková
Pokračujeme v cyklu literárních vzpomínek na dvacet let života v exilu VII.
Tchyně Pavla Tigrida na něm mohla oči nechat. Avšak z opatrnosti ho nejdříve podrobila přísnému výslechu. Zdvořilému návštěvníkovi nezbylo nežli trpělivě odpovídat. Jakmile se rázná sedmdesátnice s konečnou platností přesvědčila o tom, že má skutečně tu čest s právoplatným dědicem již za dob císaře pána Františka Josefa věhlasné firmy Kolínská cikorka, byla by mu asi nejraději padla kolem krku. Všechno až do posledního puntíku souhlasilo. Stařenka jásala a český Pařížan, jehož jméno za nic na světě neprozradím, nejspíš v duchu proklínal dědečkovu vitalitu. Musel si totiž velmi nerad a navíc dopodrobna vyslechnout, jaký to byl fešák a s odpuštěním vyhlášený proutník. Holky na kolínském korze po něm přesto tak šílely, že se o tu či onu krůtu pokoušely mdloby. Jeho sláva se před tou první válkou donesla až do zapšklé Čáslavi a ohnípaných Choltic u Přelouče. Zatímco já jsem se upřímně obdivovala stařenčině dynamickému vyprávění a její barvité češtině, pozoroval proutníkův vnuk pohyb mraků a s vypětím všech sil potlačoval zívání. I o mne se v nezvyklém vedru pokoušel spánek. Ale ještě jsme neměli odslouženo, neboť na protilehlém konci zahrady stále ještě rokovali pánové Brousek, Liehm a Tigrid.
Odpoledne nebralo konce a na obzoru, kde se kupily našpiněné bílé mraky, vykukovalo několik kopečků. Jenže trochu klidu a míru mi onoho dne nebylo souzeno. Lokální patriotka si opět povzdychla: „Kolínská cikorka. Vy nemáte ponětí, vo co ste vlastně přišel. Vy byste jaktěživo nemusel na práci ani šáhnout. Nic mi nepovídejte. Uživit se v Paříži je sakra tvrdej chlebíček.“ Rozhostilo se ticho. Aby řeč nestála, přihlásila se o slovo manželka mého někdejšího koně Antonína Liehma: „My jsme měli doma statek.“ Poněkud mě překvapilo, jak v předemigrantském životě správně pokroková filmová publicistka náhle škemrá o přízeň měšťáckých kruhů. Leč po právu neuspěla. Tigridova tchyně nebyla z rodu naivně sentimentálních plaček. Elegantní Drahomíře (na Západě Mira only) patrně uniklo, že je vnučkou principála a majitele kočovné divadelní společnosti Viléma Jelínka a dcerou zasloužilé umělkyně Terezy Brzkové. Namísto alespoň předstíraného zájmu o ušlé statky vlídně vyzvala mého pana syna, ať se propánakrále neupejpá: „Já mám nejrači kluky, co jim chutná. Pravý francouzský kanapíčka v Němcích nedostaneš. Eště tam ty skopčáci žerou furt ajntopf?“ Emigrantské dítě přikývlo. „A to sem si, chlapče, mohla myslet. Už si někdy ochutnal mousse au chocolat?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251632