„Tak to má vypadat,“ prohlásí, když se rozhlédne. S tátou se možná hádáme, ale snažíme se netrucovat. „Doufejme, že nás nezklamou,“ přidám se. „Je nádherný večer,“ pokračuje. „Snad ještě nachytáme po slední paprsky.“ Tohle je pro tátu typické a já bych rád, kdyby to tak šlo i dál. Spadne mi kámen ze srdce. Další šílenost totiž je, že jsem potajmu strávil asi devět dní vyhledáváním všech podrob ností o této cestě. Chtěl jsem, aby se podobala výletu, který by táta naplánoval pro mě – přestože on by neplánoval, prostě by chom vyrazili a utábořili se někde poblíž toho, co chceme vidět – prehistorické hrobky, Beethovenova rodiště nebo nějakého hradu vybudovaného z ničeho šíleným Ludvíkem Bavorským. Proto jsem nám rezervoval nocleh na různých místech, pak ho zase rušil, rezervoval jinde, pátral dál a kvůli všemu vyšiloval – kvůli velikosti pokojů, výhledu, jídlu, vínu. Táta víno miluje. Když mu bylo šestnáct, nějaký učitel ve škole ho naučil základy, které se snaží předat mně. Já ovšem musím mít patro jako had rový mop, protože vždycky cítím jenom… no, víno. Společně se vydáme po pěšince a zatlačíme do těžkých vstupních dveří, jež se zlehka otevřou do přátelského šera a vůně francouzského leštěného dřeva. Vynoří se jakási žena a obratně se protáhne kolem úzkého pra covního stolu u paty schodiště. Tipuji, že jí bude něco málo přes padesát. Má hladké, tmavě hnědé mikádo, takže když se před kloní, aby nám podala starosvětský zápisový lístek, musí si vlasy zastrčit za ucho. Je mi jasné, že tátovi připadá po tom francouz ském, přísně elegantním způsobu přitažlivá. Vystupuje ovšem jako někdo, komu toho naložili příliš, a má ve zvyku kousat si spodní ret, jako by každou vteřinou očekávala, že bude odvolá na, aby se vypořádala s tím, co jí dělá po celý život starosti. Mluví francouzsky, takže jí rozumím tak napůl. Říká, že není problém, dvacet minut na nás počkají. Večeři lze odložit, všechno lze odložit. Táta jí děkuje a říká cosi o vínu. Roztržitě se usměje a 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251507
N EC H m ě j í t s těkavým pohledem si bere naše pasy – cítím, že pro tento rok už má hostů plné zuby. Táta zase pronese cosi o době, ze které zámek pochází. Na okamžik v tátovi vidím Ralpha. Kdyby nebylo kato lické provinilosti, seveřanské vzdorovitosti, vyrůstání v chudobě nebo čehokoli jiného, co ho sužuje, pohání či stravuje, mohl mít táta spoustu přítelkyň, manželek a přátel, až na to, že… Až na to, že všechno předešlé na něj platí, ale chybí mu Ralphovo uvolněné a přirozené porozumění pro druhé. Táta totiž nedokáže poznat, že ta Francouzka se usmívá shovívavě a konejšivě. Nemá cit pro odlišnou realitu její osoby, jiné lidské bytosti s miliony starostí, jež s námi či s ním nemají nic společného. Běží v něm zastaralý software dvacátého století, neumí v ní číst a myslí si, že s ním po svém flirtuje, a tak začíná mluvit ještě víc o zámcích a francouz ských dějinách. Dokonce i způsob, jakým mění svůj postoj u hole a při řeči sklání hlavu, je lehce trapný a nevhodný, ovšem také ho lituji, protože v jeho řeči je cosi nevinného… Táta si totiž myslí, že architektura a dějiny fascinují všechny, a nedokáže si představit svět, v němž by podobný hovor mohl někoho zajímat pramálo či vůbec. Nikdy nedokázal pochopit, že jeho kousek není ani zda leka celým koláčem. A přesto pořád…, pořád se o něj naléhavě touží podělit, protože se domnívá, že všichni ostatní jsou k smrti vyhladovělí. Spěcháme, takže se ve svém pokoji rychle převleču, spěšně odešlu esemesku Evě a pádím chodbou pomoci tátovi. Mám na sobě sako, které vybrala Eva, ale tady je mimo mísu: příliš lon dýnské, příliš jiné. Ať už jsem kdekoli, nikde nezapadám. Dveře jsou pro každý případ otevřené, takže vejdu. Můj umírající táta leží polonahý na posteli a má zavřené oči, podři muje, ale vypadá jako napolo uspané divoké zvíře, jež se roz hodli označkovat, protože druh pomalu vymírá. Kůži má mrt volně bledou s výjimkou dočervena spálených předloktí a čela. Chlupy na nohou mu zřídly. Bez živoucí energie a životní síly působí jeho končetiny pavoukovitě a neohrabaně – ochable, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251507
zhrouceně –, jen kosti a mizející svaly potažené kůží, nekráčejí, neskáčou, nedupou, nejsou už dravé. Podařilo se mu svléknout větší část oblečení s výjimkou ponožek a spodků. Mám dojem, že to vzdal. „Tati,“ oslovím ho. Je mi zle. Otevře oči a vidět jejich světlo a vnímat, jak se ke mně obra cí, je jako zázrak. Snaží se zvednout do sedu, hýbe se. Teď jsem to já, kdo stojí jako solný sloup, ani se nehne. Když promluví, jeho hlas je pro mě až příliš. Brzy už neuslyším, co mi chce říct – ať to dopadne jakkoli. Musím se přinutit obejít postel a sundat mu ponožky. Pak mu pomůžu do sedu. Nemůžu se na něj dívat. „Pustím ti sprchu,“ prohlásím. „Jasně, připrav to.“ Vyrazím ke koupelně a pohrávám si s kohoutky, abych na stavil správnou teplotu. Jeden by doufal, že po takové době by už někdo konečně mohl vynalézt sprchu, kde by bylo snadné nastavit teplotu. Zdá se ovšem, že je to další ze záležitostí, které lidstvo prostě nedokáže vyřešit. Potřebuju si promluvit s Jackem nebo Ralphem. Vrátím se do pokoje, kde se táta opírá o židli a z pokleslého koutku mu vytéká trochu slin. „Psací stůl z ořechu,“ pronese. „Druhé císařství. Hádej, z kterého roku.“ Co si pamatuju, pořád mě takhle učil. „1750,“ odpovím. „Kdepak. Druhé císařství bylo od roku 1852 do 1870, Lou. Napoleon III.“ „Napoleonův vnuk?“ „Synovec.“ Spěchám k němu a pomůžu mu stáhnout spodní prádlo. „Lidi by za takovou výsadu zaplatili, nevím co, Louisi.“ „Netvrdím, že jsem nešťastný, tati.“ „Jenom abys to nepovažoval za samozřejmost.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251507