vypadá jak křivák. S Pleškou už je vše zařízené, tento víkend k němu pošle někoho na menší návštěvu, čtyři pořádný vazby, až těm chlapec přijde pod ruku, má vymalováno. Pokud by ho nenašli, je domluveno, že pod záminkou vymáhání dluhu vtrhnou dovnitř, rozflákají televizi, rozpářou pohovku, aby konečně pochopil, která bije. Tentokrát mám skutečně chuť zabíjet. Několik hodin jsem diskutoval s Wangem, podle něj stačí najmout tzv. krmiče. Pleška říkal, že život jednoho Číňana se necení vysoko, když spadne letadlo, aerolinka vyplatí každému jen pár tisíc, v porovnání s tím má galerka ještě slušný tarif, najdeš mladýho vesničana, dáš mu nůž a deset tisíc, když dáš trojnásobek, poseče celou rodinu. Sejmout Kvapila nebude nic těžkého, je příliš slabý na to, aby se bránil nebo dlouho utíkal – šmik šmik, a je po všem. Ještě jsem se Wangovi svěřil, že jsem původně zamýšlel dát Kvapilovi pár desítek tisíc, aby mi musel podepsat potvrzení, Pleška se rozesmál, až se za břicho popadal: „To už je lepší dát je rovnou mně, nemyslíš?“ V jeho milieu se s ničím zkrátka nepářou. Domů jsem přišel ve dvě ráno, Sylva dělala, že spí. Rychle jsem se umyl a opatrně zalezl pod deku, zády k ní. Najednou se ke mně přitulila, odtáhl jsem se. Když to zopakovala, odtrhl jsem se větší silou: „Mám za sebou perný den, jsem unavenej, nemám chuť.“ Potichu se rozeštkala a já usnul. Nevím, kolik bylo hodin, když v ložnici rozsvítila. Probudilo mě to, uviděl jsem ji, jak se v hlavách postele schoulila do klubíčka a brečí, po tváři jí skutečně kanuly slzy. Neustále opakovala: „Odpusť mi, odpusť, odpustíš mi…?“ Byl jsem naštvaný: „Copak mě nenecháš spát!?“ Odmlčela se, slzy ale ronila dál. S lítostí jsem jí podal papírové kapesníky. Rukou je odmítla a tklivým hlasem se zeptala: „Byl to on?“ Srdce mi poskočilo, tohle smrdí, napadlo mě. „Jak můžeš vědět, že to byl on? Vy jste pořád v kontaktu?!“ Slabým hláskem odpověděla: „Když on tady byl, jen co jsi odešel, říkal…, říkal, že…“ Uchechtl jsem si: 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251490