kterého trápí moucha. „Asi před dvěma dny. Ten muž říkal, že to byl někdo, koho —“ Rivka se odmlčela a naznačila: koho Izák rozzlobil. „Prý Izáka napadli, zezadu. Nožem. Nevšiml si jich.“ Ticho. Rivčina ruka se nepatrně pohnula směrem k Esteřinu rameni. Ale když Ester ucukla, Rivka ruku spustila a při kývla, jako by chápala, a dokonce i souhlasila: ani jedna z nich by utěšování neunesla. Ester vydechla: „Kam…“ Rivka zkřivila obličej. „Hodili ho do řeky.“ Odešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Vzápětí Ester uslyšela bolestný, hrůzyplný zvuk a pak tichý německý zpěv. „Ester,“ ozval se rabín. Nemohla však odpovědět. Naplnily ji zvláštní pocity. V uších ohlušující ticho, tělo studené jako kámen. Potřebovala něco, co by ji zahřálo. Potřebovala, aby si Izák opřel hlavu o její bradu. V duchu se jí rojily zmatené obrazy: jeho drobné chlapecké tělíčko. Jeho chmurný pohled na londýnské nebe, když předpovídal vlastní smrt. Snil o tom, že někoho zachrání. Teď odešel, aniž cokoli napravil. Když od krbu uslyšela šepot, otočila se. Rabín seděl, rukama si objímal hubenou hruď a zvolna kýval hlavou ze strany na stranu. Rty se mu pohybovaly, modlil se. Tlumeně řekla: „Utěšuje tě teď Bůh?“ Vyřkla ta slova v domnění, že jde o otázku. Jak je však ve ztichlé místnosti uslyšela, pochopila, že to bylo obvinění. Bezděčně jí přišla na mysl omluva. Nechala ji rozplynout nevyslovenou. Rozhostilo se dlouhé ticho. „Tebe také,“ řekl rabín tiše. „I když může trvat strašlivě dlouho, než jeho útěchu pocí tíme.“ Od krbu a z kuchyně slyšela modlitbu a pláč. Snažila se představit si, jaké by to bylo, ponořit se do smutku. Pustit lano. Zhroutit se žalem, padnout někomu k nohám, úpěnlivě prosit o smilování? To všechno ale vyžadovalo víru, že smilování v tomto světě existuje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251474