kterého trápí moucha. „Asi před dvěma dny. Ten muž říkal, že to byl někdo, koho —“ Rivka se odmlčela a naznačila: koho Izák rozzlobil. „Prý Izáka napadli, zezadu. Nožem. Nevšiml si jich.“ Ticho. Rivčina ruka se nepatrně pohnula směrem k Esteřinu rameni. Ale když Ester ucukla, Rivka ruku spustila a při kývla, jako by chápala, a dokonce i souhlasila: ani jedna z nich by utěšování neunesla. Ester vydechla: „Kam…“ Rivka zkřivila obličej. „Hodili ho do řeky.“ Odešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Vzápětí Ester uslyšela bolestný, hrůzyplný zvuk a pak tichý německý zpěv. „Ester,“ ozval se rabín. Nemohla však odpovědět. Naplnily ji zvláštní pocity. V uších ohlušující ticho, tělo studené jako kámen. Potřebovala něco, co by ji zahřálo. Potřebovala, aby si Izák opřel hlavu o její bradu. V duchu se jí rojily zmatené obrazy: jeho drobné chlapecké tělíčko. Jeho chmurný pohled na londýnské nebe, když předpovídal vlastní smrt. Snil o tom, že někoho zachrání. Teď odešel, aniž cokoli napravil. Když od krbu uslyšela šepot, otočila se. Rabín seděl, rukama si objímal hubenou hruď a zvolna kýval hlavou ze strany na stranu. Rty se mu pohybovaly, modlil se. Tlumeně řekla: „Utěšuje tě teď Bůh?“ Vyřkla ta slova v domnění, že jde o otázku. Jak je však ve ztichlé místnosti uslyšela, pochopila, že to bylo obvinění. Bezděčně jí přišla na mysl omluva. Nechala ji rozplynout nevyslovenou. Rozhostilo se dlouhé ticho. „Tebe také,“ řekl rabín tiše. „I když může trvat strašlivě dlouho, než jeho útěchu pocí tíme.“ Od krbu a z kuchyně slyšela modlitbu a pláč. Snažila se představit si, jaké by to bylo, ponořit se do smutku. Pustit lano. Zhroutit se žalem, padnout někomu k nohám, úpěnlivě prosit o smilování? To všechno ale vyžadovalo víru, že smilování v tomto světě existuje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251474
Bylo jí devatenáct let a už nedokázala své myšlení ohýbat, aby uvěřila v útěchy přijímané ostatními. Požár z nich ukoval — z ní i jejího bratra — křehké nástroje. Kdyby se ohnula, zlomila by se. Zatlačila slzy hřbetem ruky. Nezbyla jí žádná hvězda, podle níž by se mohla řídit. Izák byl ta poslední. Zahltila ji změť slov — všechno, z čeho by se vyznala, kdyby teď byl s ní. Jak ráda by mu svěřila každou svou myšlenku, každé ohromení — každé tajemství kromě jediného, jež v tichosti nesla po celé roky, protože by ho bylo zranilo. Místo toho v duchu uslyšela jeho hněvivý hlas. Člověk přichází na svět, aby splnil určitou úlohu. Jaká úloha zbývala pro Ester? Otec, matka, bratr, pryč. Zírala na židli, z níž předtím vstala: Izákovu židli. Když si na ni pak sedala, zaplavila ji děsivá, bolestná svoboda. Zbývala jí jediná touha: být mezi těmito knihami. Slyšet tiché škrábání brku po papíru. Nalézt uprostřed těchto útěch jakýsi nepatrný žalozpěv, který jí kdysi patříval, a následovat jej do neviditelného cíle. Uchopila brk potřísněný inkoustem a namočila jej. Napadla ji nevítaná myšlenka: inkoust vykoupený krví. Cena její svobody. Pomalu začala opisovat rabínův výklad. Při zvuku brku se k ní otočil, tvář měl napjatou a soustředěnou. Pečlivě psala portugalská a hebrejská slova. Trvalo jí to dlouho. Nakonec, drahnou dobu poté, co Rivčino modlení doznělo a dům se ponořil do hlubokého ticha, opis dokončila. Podepsala jej svou vlastní iniciálou a dívala se, jak se černý inkoust vpíjí do papíru.
א
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251474
9 4. listopadu 2000 Londýn
Řekl, že to neudělá, a pak nedodržel slovo. Usadil se u vysokého okna, ramenem se dotýkal jeho spodních tabulek. Venku vířil sníh a vypadal jako popel. Aaron seděl bokem k Helen a notebook měl položený tak, aby mu neviděla na obrazovku. Ověřil si překlad dvou portugalských slov v internetovém slovníku, potom vypnul zvuk a otevřel poštu. V e-mailové schránce na něj čekala odpověď od Marisy. Předmět: „Profesor“. Vážený profesore Levy, díky za přednášku, tříhodinové semináře z fakulty už mi chyběly. Ale vážně: děkuju, že jsi takový nafoukaný mizera. Něco jsem se dozvěděla, což se nedá říct o rozhovorech, které v poslední době vedu. Trčím tu v kibucovém ulpanu, moje spolubydlící jsou dvě huličky trávy a jedna pravičácká fanatička a se skutečnými Izraelity z kibucu jsem se zatím skoro vůbec nepotkala — jediné štěstí je, že mě výuka v ulpanu motivuje. Kvůli tomu tady jsem — hodlám odtud vyjít s dokonalou znalostí hebrejštiny, ať to stojí cokoli. Jinak je kibuc pro holku z města nudný. Večerní vánek v sadu je úžasný, to ano, ale pach z kravína člověku brzy začne lézt na nervy. Je tady jeden vedoucí, který si myslí, že si před cizími studenty může hrát na seržanta u výcviku. Když nemáme vyučování, za každou maličkost nás kritizuje a nemá na práci nic lepšího než mě peskovat, že jsem pět minut kouřila, když mi nařídil, abych odnášela z pole kamení. Považoval mě za hloupou Američanku, takže bylo jasné, že ho včera trochu šokovalo, když mým směrem zamumlal pod vousy nějakou maďarskou nadávku a já jsem mu to oplatila. Chudák, jak měl vědět, že mě
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251474