ČESKÉ DĚJINY – 100 PAMÁTNÝCH MÍST
celkem jedenáctkrát. Šlo přitom o sedm Přemyslovců (tři z nich vládli opakovaně, zmíněný Bedřich dokonce třikrát), takže průměrná doba vlády činila pouhých 3,5 roku; někteří vydrželi na trůně sotva pár měsíců.
Čechů, a nikoliv z rukou císaře. Potom byla vláda v Čechách odevzdána pěti korouhvemi Oldřichovi, ale ten dobrovolně ustoupil svému bratru Soběslavovi jakožto staršímu. (Mimo chodem, později se Soběslav Oldřichovi „odvděčil“ smr tící internací.) „Kníže sedláků“ Soběslav II. se obecné podpoře netě šil dlouho, neobratnosti v zahraniční politice ho navíc připravily o císařovu přízeň – a Bedřich pobývající v exilu právě u Barbarossova dvora nezahálel: Soběslav se neodvažoval ukázat na sjezdech, na něž ho císař obesílal, stalo se v tomto sledu, že Bedřich, jenž proti němu pracoval u dvora, konečně dosáhl toho, co chtěl. Z císařových rukou totiž obdržel korouhve [symbol vlády], ale uplynulo mnoho času, než se ta věc skončila, protože císař byl zaneprázdněn a Soběslav se chystal vzdorovat. Čas vojenské konfrontace se zjevně přiblížil. ■ Jarlochův letopis (13. stol.) 1178 Kníže Soběslav sice věděl o Bedřichově příchodu, nevěděl však, kdy přijde, a proto napřed obsadil vstup do země s tak velikým množstvím bojovníků a sedláků, že nemohl dlouho zůstávat na jednom místě. Po dlouhém čekání proto všechny propustil do jejich domovů s tím, že se vrátí, jak doufal, ve vhodné době. Tu však znenadání přitáhl Bedřich jak se šiky Čechů, kteří k němu přeběhli, jak to mají vždy ve zvyku, tak také Němců, jež mu přidal císař, a zamířil přímou cestou ku Praze. (…) [Soběslav] neměl čas shromáždit ty, jež propustil, přece však vyra zil se všemi, s nimiž mohl, byl ale rychle zahnán na útěk a uprchl ke Skále [neznámo kde, možná ve východních Čechách]. Tuto pevnost si udržel, i když ztratil Prahu, a odtud bojoval proti Bedřichovi ze všech sil. (…) Když se Bedřich zmocnil Prahy a zajal i Soběslavovu manželku, získal rovněž vládu nad celými Čechami, nikoliv však zcela bezpečně… 1179 Soběslav se dočkal za Bedřichovy nepřítom nosti [kvůli říšskému sjezdu] dlouho hledané příležitosti, sebral vojsko a pokusil se vtrhnout do Prahy. Zklamal se však ve své naději, neboť těm, kdo byli uvnitř hradu, se dostalo předem varování a statečně vzdorovali. Potom vytáhl naproti Bedřichovi, jenž se vracel ze sjezdu,
Loděnice – v jádru románský kostel sv. Václava Stabilní vláda zůstávala nesplnitelným snem, boje o moc mezi příbuznými se přitom proplétaly jak s důležitými otázkami domácími, tak s politikou říšskou. Knížecí spory sice na jednu stranu posilovaly sebevědomí šlechty, ale současně přivodily časté a leckdy problematické zásahy ze strany římských císařů Fridricha († 1190) a jeho syna a nástupce Jindřicha VI. († 1197). Byla o tom řeč již v předchozím příběhu, v němž jsme sledovali nasto lení dlouho žalářovaného Soběslava II. v r. 1173: Bedřichovi bylo odňato české knížectví, jelikož je nezískal podle práva…, nýbrž mu je odevzdal pouze otec bez souhlasu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251452
loděnice L znesvářená knížata L 1179
a zamýšlel ho překvapit nepřipraveného, však jeho man želka, paní Alžběta, rychle vypravila napřed posla a dala mu vědět… Když se to Bedřich dozvěděl, zastavil se hned při samotném vstupu do země [6. 1.] … a vypravil jedny posly na Moravu ke Konrádovi, s nímž se již spojil, jiné po Čechách a také do Německa k přátelům, … aby mu za takové situace urychleně poskytli pomoc. A když už jich měl mnoho a očekával jich ještě více, zdálo se mu vhodné vytáhnout ku Praze, a tak vytáhli. Dostali se k řece, jejíž jméno je Mže [Berounka], a tam na místě, jemuž se říká Brod [asi pozdější Beroun], postavili stany a zůstali tam sedm dní. Bylo to v úterý, tedy 23. ledna, když odtamtud vytáhli a dorazili k místu a k potůčku, který se nazývá Loděnice. A tu na ně Soběslav neočeká vaně udeřil a zajal nebo zadržel ty, kdo hlídali na stráži a kvůli strašnému mrazu se zatím ohřívali, … takže sotva jediný vyvázl, aby ostatním oznámil, co se stalo. Soběslav a jeho lidé pronikli do Bedřichova vojska, napadli je, prorazili a strhla se nadmíru krvavá bitva. (…) Byl zajat velmož Vítek a také urozenější Němci z těch, kdo přišli Bedřichovi na pomoc, mnohé z nich také pobili a ostat ním uřezali nosy na posměch světu. (…) Soběslav zvítě zil, Bedřich byl poražen a všichni jeho lidé byli obráceni na útěk, takže nezůstali dva pospolu. (I všechny další citace pocházejí z letopisu milevského opata Jarlocha ze začátku 13. století.)
umrzl. Bedřichovo vítězství měl navždy připomínat kostel přímo v místě boje, jejž se zavázala vystavět panovníkova manželka. Avšak dnes už nestojí, prostor později pohl tila zástavba Nového Města pražského; bitvu evokuje jen jméno jedné z ulic: Na Bojišti. Poslední tečkou bylo vypuzení poraženého exknížete ze země: Mezitím se Soběslav, poté co ztratil Prahu a přišel o Čechy…, zotavoval pouze na Skále, kterou potom Bedřich obléhal po celé léto, až ji konečně na konci toho roku dobyl. Soběslav zemřel r. 1180 v říšském exilu, podobně jako odstoupivší Vladislav II. († 1174 v Durynsku). Dodejme, že nebyli zdaleka poslední: vyhnaný kníže Vác lav II. zahynul v saském vězení (1193?), knížete a biskupa Jindřicha Břetislava smrt zastihla při útěku z Čech v říš ském Chebu (1197). Rodinná nenávist ale málokdy sahala
L
Lednová loděnická konfrontace ale válku nerozhodla, Bedřich se po ústupu spojil v Prčici s posilami svého moravského příbuzného a spěchal ubránit ohroženou Prahu. 27. ledna 1179 Soběslavovi vyšli vstříc na vyšehradských polích v místě, jemuž se nyní říká Bojiště, a když se ze všech stran rozezvučely tu trouby, tam zvony, srazili se Bedřich a jeho lidé s předním vojem. (…) Konrád, jenž stál naproti, zaútočil ihned na nepřítele a nikoliv bez nebezpečí pro sebe i své vojsko přinutil Soběslava a jeho lidi k útěku. Pronásledovali je na útěku daleko za Prosek tak dlouho, dokud jim to denní světlo dovolovalo. (…) A v tomto boji jich mnoho padlo a ještě více utrpělo zranění. Tehdy panoval tak tuhý mráz, že když někoho náhodou buď jen lehce zranili, nebo připravili o šaty, ihned při tom silném mrazu
Svědkem bitvy na pražském Bojišti byla nedaleká rotunda sv. Longina
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251452
ČESKÉ DĚJINY – 100 PAMÁTNÝCH MÍST
„až za hrob“, vítězní panovníci povětšinou nechávali své zapuzené mrtvé příbuzné pohřbít na domácí půdě. Ani Bedřichův triumf neměl trvat věčně, již r. 1182 začali urozenější Čechové s pronásledováním knížete Bedřicha, které se rozhořelo z dlouhodobé nenávisti. Stíhali ho tisícerými výčitkami a vypudili ho ze země. Za knížete si zvolili Konráda Moravského, jinak Otu, … s nímž dlouhou dobu obléhali Prahu a nakonec se jí zmocnili. Po pár měsících ale zasáhl císař Fridrich a obnovil výchozí stav: Před císaře uvedli urozené, které chtěl zastrašit, a proto dal přinést velké množství seker, jako by je chtěl dát popravit. Tu se mu vrhli k nohám, prosili o milost, a … přijali Bedřicha za pána a knížete a vrátili se s ním do Prahy…
[u Pohořelic], svedli krvavou a dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšet až v [Dolních] Kounicích. (…) Padlo velké množství českých i moravských předáků, a to takový počet, že když je potom ti, kdo přežili, pochovávali, házeli jich do jedné jámy deset nebo patnáct, nebo dokonce až dvacet, a tak je zasypávali zemí a kamením. Češi však z boje vyšli jako vítězové… Nemůžeme sledovat všechny peripetie krize přemys lovského státu. Třikrát dosazený Bedřich zemřel r. 1189, jeho nástupce Konrád Ota vládl (podruhé) v letech 1189– 1191; zahynul při italské výpravě císaře Jindřicha VI. poblíž Neapole. Trůn nakrátko obsadil nejstarší z rodu Václav II. (bratr Soběslava II.), kterého ze země vystrna dila vladislavovská linie rodiny v čele s ambiciózním Pře myslem. Václav vbrzku dokonal svůj život v těžkém žaláři Přemyslova drážďanského příbuzného. (Byl snad sám Pře mysl, sňatkem provázaný s předními rody říše, v této věci nějak přímo zaangažován?) Bez skrupulí jednal rovněž jeho bratranec Jindřich Břetislav, jenž od r. 1182 zastával úřad pražského biskupa. Zatímco r. 1192 se pražský biskup Jindřich obrátil na císaře Jindřicha proti Václavovi a pro své příbuzné Přemysla a Vladislava získal pro jednoho české knížectví, pro druhého Moravu, přičemž slíbil a zavázal se za ně šesti tisíci markami, o rok později je všechno jinak a obratný biskup vyložil své karty.
Údolí Berounky
●
A nekonečný koloběh pronásledování a msty pokračoval dál. Pro nás není bez zajímavosti, že když chtěl r. 1185 Bedřich „moravskému markraběti“ Konrádovi, jak zněl jeho nový titul, oplatit předchozí věrolomné chování, povolal do čela trestné výpravy svého o desítky let mlad šího bratra z otcova druhého manželství, totiž Přemysla (čili Přemysla Otakara I., *asi 1165): Poslal tedy svého bratra Přemysla se silným vojskem na Moravu, aby ji zničil. (…) Přitáhli do bítovské a znojemské provincie a všechno, co jim vpadlo do cesty, pobíjeli, plenili a pálili. Druhému Přemyslovu vpádu v listopadu téhož roku se postavilo Konrádovo vojsko, a tak na místě, jemuž se říká Loděnice
L
1193 [Císař Jindřich] příliš důvěřoval slovům [Jind řicha Břetislava] a knížete Přemysla zbavil českého kní žectví, jako by se provinil urážkou majestátu a urážkou jeho osoby, a místo něho poslal do Čech s korouhvemi … slavnostně nastoleného biskupa a nadto mu i odpustil celý dluh. Pověst o této události předstihla dávno před tím jeho příchod, když tu naši urozenější Češi, jak jsme sami viděli na vlastní oči, sváděli svého knížete [Přemy sla] klamnými nadějemi, odevzdávali mu své syny jako rukojmí a přísahali, že ho v žádném případě nezradí a v žádné tísni neopustí. Jakmile však byl oznámen bis kupův příchod, vytáhli sice se svým knížetem, aby svým slovům dodali důvěryhodnosti, ale sotva přišli k jis tému místu na Berounce, kde se mělo odhalit smýšlení
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251452