ČESKÉ DĚJINY – 100 PAMÁTNÝCH MÍST
celkem jedenáctkrát. Šlo přitom o sedm Přemyslovců (tři z nich vládli opakovaně, zmíněný Bedřich dokonce třikrát), takže průměrná doba vlády činila pouhých 3,5 roku; někteří vydrželi na trůně sotva pár měsíců.
Čechů, a nikoliv z rukou císaře. Potom byla vláda v Čechách odevzdána pěti korouhvemi Oldřichovi, ale ten dobrovolně ustoupil svému bratru Soběslavovi jakožto staršímu. (Mimo chodem, později se Soběslav Oldřichovi „odvděčil“ smr tící internací.) „Kníže sedláků“ Soběslav II. se obecné podpoře netě šil dlouho, neobratnosti v zahraniční politice ho navíc připravily o císařovu přízeň – a Bedřich pobývající v exilu právě u Barbarossova dvora nezahálel: Soběslav se neodvažoval ukázat na sjezdech, na něž ho císař obesílal, stalo se v tomto sledu, že Bedřich, jenž proti němu pracoval u dvora, konečně dosáhl toho, co chtěl. Z císařových rukou totiž obdržel korouhve [symbol vlády], ale uplynulo mnoho času, než se ta věc skončila, protože císař byl zaneprázdněn a Soběslav se chystal vzdorovat. Čas vojenské konfrontace se zjevně přiblížil. ■ Jarlochův letopis (13. stol.) 1178 Kníže Soběslav sice věděl o Bedřichově příchodu, nevěděl však, kdy přijde, a proto napřed obsadil vstup do země s tak velikým množstvím bojovníků a sedláků, že nemohl dlouho zůstávat na jednom místě. Po dlouhém čekání proto všechny propustil do jejich domovů s tím, že se vrátí, jak doufal, ve vhodné době. Tu však znenadání přitáhl Bedřich jak se šiky Čechů, kteří k němu přeběhli, jak to mají vždy ve zvyku, tak také Němců, jež mu přidal císař, a zamířil přímou cestou ku Praze. (…) [Soběslav] neměl čas shromáždit ty, jež propustil, přece však vyra zil se všemi, s nimiž mohl, byl ale rychle zahnán na útěk a uprchl ke Skále [neznámo kde, možná ve východních Čechách]. Tuto pevnost si udržel, i když ztratil Prahu, a odtud bojoval proti Bedřichovi ze všech sil. (…) Když se Bedřich zmocnil Prahy a zajal i Soběslavovu manželku, získal rovněž vládu nad celými Čechami, nikoliv však zcela bezpečně… 1179 Soběslav se dočkal za Bedřichovy nepřítom nosti [kvůli říšskému sjezdu] dlouho hledané příležitosti, sebral vojsko a pokusil se vtrhnout do Prahy. Zklamal se však ve své naději, neboť těm, kdo byli uvnitř hradu, se dostalo předem varování a statečně vzdorovali. Potom vytáhl naproti Bedřichovi, jenž se vracel ze sjezdu,
Loděnice – v jádru románský kostel sv. Václava Stabilní vláda zůstávala nesplnitelným snem, boje o moc mezi příbuznými se přitom proplétaly jak s důležitými otázkami domácími, tak s politikou říšskou. Knížecí spory sice na jednu stranu posilovaly sebevědomí šlechty, ale současně přivodily časté a leckdy problematické zásahy ze strany římských císařů Fridricha († 1190) a jeho syna a nástupce Jindřicha VI. († 1197). Byla o tom řeč již v předchozím příběhu, v němž jsme sledovali nasto lení dlouho žalářovaného Soběslava II. v r. 1173: Bedřichovi bylo odňato české knížectví, jelikož je nezískal podle práva…, nýbrž mu je odevzdal pouze otec bez souhlasu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251452