vrátit. A jestli ji bolševici vyhrají, tak už se domů nikdy nepodívám. Viděl jsem na vlastní oči, co bolševici s některými šlechtici nebo majetnými lidmi udělali, když se jim dostali do rukou, viděl jsem, jak zajatého důstojníka... Jen se modlím, aby se na mých rodičích a sestře ničeho takového nedopustili...“ „Je mi moc líto, co vás potkalo, pane poručíku,“ řekla měkce paní Vodenková a pohladila ho po paži. „Je mi to opravdu moc líto...“ „Nechtěl jsem vás rozrušit, dámy,“ vstal Andrej, že odejde, když si všiml, že se Báře po tvářích koulí slzy jako hrachy a paní Vodenková má také pláč na krajíčku. „Teď vás rozhodně nenechám odejít,“ donutila ho nezvykle rázně paní Vodenková, aby si zase sedl. „Musíte přijít na jiné myšlenky. Umíte kanastu?“ O Báru se pokusil psotník. Paní Vodenková poletovala mezi emocemi lehce jako motýlek, z pláče do nálady na karty jako na obrtlíku. Ale zdálo se, že tři partie kanasty měly na Andreje blahodárný účinek, a to ani jednou nevyhrál. „A koukala se pořádně učit,“ nařídila paní Vodenková Báře, když Andrej odešel, „ať má ten chlapec radost, že jí to jde!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251448