vrátit. A jestli ji bolševici vyhrají, tak už se domů nikdy nepodívám. Viděl jsem na vlastní oči, co bolševici s některými šlechtici nebo majetnými lidmi udělali, když se jim dostali do rukou, viděl jsem, jak zajatého důstojníka... Jen se modlím, aby se na mých rodičích a sestře ničeho takového nedopustili...“ „Je mi moc líto, co vás potkalo, pane poručíku,“ řekla měkce paní Vodenková a pohladila ho po paži. „Je mi to opravdu moc líto...“ „Nechtěl jsem vás rozrušit, dámy,“ vstal Andrej, že odejde, když si všiml, že se Báře po tvářích koulí slzy jako hrachy a paní Vodenková má také pláč na krajíčku. „Teď vás rozhodně nenechám odejít,“ donutila ho nezvykle rázně paní Vodenková, aby si zase sedl. „Musíte přijít na jiné myšlenky. Umíte kanastu?“ O Báru se pokusil psotník. Paní Vodenková poletovala mezi emocemi lehce jako motýlek, z pláče do nálady na karty jako na obrtlíku. Ale zdálo se, že tři partie kanasty měly na Andreje blahodárný účinek, a to ani jednou nevyhrál. „A koukala se pořádně učit,“ nařídila paní Vodenková Báře, když Andrej odešel, „ať má ten chlapec radost, že jí to jde!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251448
Kapitola 8 Týden uběhl jako voda. Bára se naučila hezké vyplétané kytičky, které vypadaly strašně složitě, ale jediná trochu těžká věc na nich bylo trojmo nahodit a uplést hladké oko, aniž by to trojí nahození sklouzlo z jehlice. S němčinou to bylo horší, protože paní Pernerová nechápala, jak to, že ve čtrnácti letech děvče z dobré rodiny německy prakticky neumí, a byla tím trochu zaskočená, protože původně si myslela, že budou konverzovat a rozšiřovat Báře slovní zásobu, a teď skončily u toho, že si Bára nebyla úplně jistá ani časováním slovesa být. Vyšívání Báře nešlo, ať se snažila sebevíc, protože v porovnání s tím, co na bubínku kouzlila paní Vodenková, vypadalo žalostně všechno. Ale latina jí lezla do hlavy skoro sama – možná proto, že se už tak dlouho latinu chtěla učit a konečně se toho dočkala, nebo proto, aby měl Andrej radost.
V sobotu se gruntovalo, a to byl teprve zážitek. Muselo se nejen vytřít, vysmýčit, naleštit nábytek, umýt okna a dveře, ale vyprášit i koberce a matrace a sedáky na židlích a polstrování na křeslech, vyleštit všechno nádobí, i to, které jen zdobilo v prosklených vitrínách, a div že se necídil sporák zevnitř. Protože v neděli po obědě měli přijet rodiče paní Vodenkové. Což také znamenalo, že se nešlo do Pouští, tentokrát byl oběd doma, a místo pravidelné vycházky na náměstí se zamířilo na nádraží. Protože už bylo chladno, půjčila paní Vodenková Báře jeden svůj pletený kabátek, ne ten, co už Bára rozpárala, aby se přepletl na Věrušku, ale jiný, tmavomodrý. Báře docela padl, byla skoro tak vysoká jako paní Vodenková bez drdolu a bez klobouku.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251448
Na nádraží postávalo několik lidí, buď také na někoho čekali, nebo se někam chystali, a Bára byla jako na trní, protože v roce tisíc devět set osmnáct ještě jezdily pravé nefalšované parní lokomotivy, a ty Bára znala jen z filmů, z Terezína, odkud na parní lokomotivu neměla zrovna nejlepší vzpomínky, a z dopravních značek železniční přejezd bez závor. Když se tatínka ptala, proč je na té značce parní lokomotiva, když už parní lokomotivy nejezdí, vysvětlil jí tatínek, že podle parní lokomotivy každý pozná, že se jedná o vlak. Bára se zeptala, jestli kdyby tam byla namalovaná normální lokomotiva, tak by lidé nepoznali, že je to vlak, a tatínek soudil, že kdyby to měla být dieselová lokomotiva, že by si ji pletli s metrem, a elektrickou, která má pantograf, zase s tramvají. Bára se zeptala, jestli si tedy tatínek myslí, že by si lidé mysleli, že například u Bakova nad Jizerou, protože tam právě koleje přejížděli, jezdí metro nebo tramvaj, a jestli by byl velký rozdíl, kdyby do auta místo vlaku narazilo metro, a tatínek jí doporučil, ať počítá, kolik je míjí červených aut. Bára opáčila, že ji to nebaví, a vyzvídala, jestli tatínek náhodou neví, jak dlouho už parní lokomotivy nejezdí, a tatínek odsekl, že už asi dvě stě padesát let. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251448