Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka98
KAPITOLA DVANÁCTÁ Po obědě dorazili Tayte a Jean do umělecké galerie a aukčního domu Johanna Langnera na schůzku s Langnerovým synem Rudolphem, kterou si domluvili na dvě třicet, s předstihem. Rudolph se stále věnoval svému klientovi, když vstoupili do moderní dvoupatrové budovy v Kunstarealu – v umělecké čtvrti v centru Mnichova. Čekali v patře pod hlavní aukční síní, v galerii, kde si zájemci o koupi mohli před aukcí prohlédnout umělecká díla. Nejdražší kousky bylo možné shlédnout jen po předchozí domluvě v místnosti vedle hlavní galerie a právě tam, jak jim bylo řečeno, se Rudolph Langner zrovna nacházel. „Chtěla by sis vzít něco domů?“ zažertoval Tayte, zatímco stáli u obrazu, kterému tak úplně nerozuměl. Tvořilo ho vlastně jen velké špinavě bílé plátno s tmavě oranžovou čárou uprostřed. „Co myslíš, že to má být?“ Jean obraz studovala a nakláněla hlavu ze strany na stranu. Pak s ní zavrtěla. „Že by západ slunce?“ Tayte o autorovi nikdy dřív neslyšel, podle ceny jeho díla o něj ale musel být na trhu velký zájem. Rozhlédl se po obrazech vystavených okolo. Muselo tu být skoro sto děl a bylo jasné, že pro Langnerovu galerii představují jmění na provizích. Jeho oči zabloudily do zadní části místnosti, odkud k nim cílevědomým krokem mířil vysoký, atleticky vyhlížející muž v černém polo triku a na míru šitém stříbřitě šedém obleku. Když se přiblížil, začal se usmívat a Tayte pochopil, že právě za ním sem s Jean přišli. Tayte hádal, že mu bude kolem čtyřiceti let. Měl
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251429
Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka99
hladce učesané blond vlasy a úzký vous, který se mu táhl dolů středem brady, což Tayte rovněž považoval za nějaký druh uměleckého projevu. Muž došel až k nim a napřáhl ruku směrem k Taytovi. „Pane Tayte,“ řekl a jeho přízvuk odrážel spíše britskou soukromou školu než Německo. Tayte si všiml, jak pronikavé má oči. Byly nepřirozeně modré, jako by nosil kontaktní čočky, které zvýrazňovaly jejich barvu. Jean políbil ruku. „A vy musíte být profesorka Summerová.“ „Ráda vás poznávám, pane Langnere,“ řekla Jean. „Prosím, říkejte mi Rudi.“ Otočil se k Taytovi. „Obávám se, že vám nemohu věnovat moc času. Ani ne za hodinu dorazí další klient. Takže, dnes ráno jste mi po telefonu řekl, že jste hovořili s mým otcem v kardiocentru.“ „Správně,“ přitakal Tayte. „Bohužel jsme museli odejít předčasně.“ „Ano, slyšel jsem, že se otcův stav zase zhoršil.“ „Viděl jste ho od té doby?“ zeptala se Jean. „Je v pořádku?“ „Neviděl jsem ho, ne,“ odvětil Rudi. „Jeho ošetřovatelka mi ale podává zprávy. Podle té poslední je už z nejhoršího venku. Potřebuje ale odpočívat.“ „Včera jsme se s jeho ošetřovatelkou setkali,“ pravil Tayte. „Zdá se, že váš otec je v dobrých rukách. Paní Kellerová je zřejmě velmi efektivní.“ Rudi se krátce zasmál. „Ingrid Kellerová možná je efektivní, je to ale ta nejnepříjemnější osoba, s jakou jsem se kdy setkal. Pořád je s ním a určuje, kdy ho můžu a nemůžu vidět. Zdá se ale, že on ji má u sebe rád, takže je nechávám být.“ Tayte podal Rudimu jednu ze svých navštívenek. „Rádi bychom se s vaším otcem znovu setkali, až se na to bude cítit. Možná byste mohl dát jemu nebo jeho ošetřovatelce vědět. Velmi bych ocenil, kdyby mi někdo zavolal, pokud by se to dalo zařídit.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251429
Robinson5-zlom.qxd30.8.201819:36Stránka100
„Ovšem. Zjistím, co se dá udělat. Musíte ale pochopit, že je na tom velmi zle.“ „Já vím,“ ujistil ho Tayte. „Ale jen pro případ.“ Rudi se usmál, kývl a zastrčil si vizitku do kapsy. Jak procházeli galerií, ukázal Tayte Rudimu fotku své matky. „Ještě jste nebyl na světě, když to vyfotili,“ řekl, „takže se vás nebudu ptát, jestli ji poznáváte. Jako dítě mě odložili a následně jsem byl adoptován, od té doby se snažím najít své biologické rodiče.“ „Adoptovali vás?“ Rudi se na Tayta vřele usmál. „Tak to máme něco společného.“ „I vy jste adoptovaný?“ „Ano. Otec o tom vždy otevřeně hovořil, takže jsem to věděl už od dětství. Žádné jiné děti nemá a předpokládám, že chtěl, aby jeho jmění někdo zdědil. Aby měl komu vše odkázat, až už tu nebude. Chopil se mé nešťastné situace a obrátil ji v něco báječného. Miloval mě tak, jak jen si dítě může přát být milováno, a já doufám, že jsem mu jeho lásku oplácel jako každý jiný syn. Rozhodně ho obdivuji za to, co všechno dokázal.“ „Přemýšlíte někdy o svých skutečných rodičích?“ „Proč bych měl? Matka mě nechtěla. Proč bych měl já chtít ji?“ Rudiho slova zněla Taytovi chladně. Velmi se lišila od toho, co cítil ke své pravé matce on, na druhou stranu on vždy věřil, že se ho matka vzdala, protože cítila, že nemá na vybranou. Rudi se však zdál s celou situací zcela spokojený, takže to Tayte dál nerozebíral. „Snažíme se zjistit, proč moje matka navštívila v šedesátých letech jednu z budov vašeho otce,“ řekl, aby změnil téma. „A doufáme, že odpověď se ukrývá někde v jeho minulosti,“ dodala Jean. „Možná ve spojení s hledaným válečným zločincem jménem Volker Strobel.“ „Ach, der Dämon von Dachau,“ řekl Rudi a zvedl obočí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251429