Myslivče, proč jsi nezakročil již na podzim — v době odstřelu? Útrpně se usmál: „Dokud koroptve držely, nebyly vybarvené — neznal se tento stav, a když vybarvily, nedržely již. Přes to jsem se pokusil o vyrovnání poměru pomocí plátěného draka. Leč on je velmi nedokonalý pomocník v tomto lovu. Koroptve se bojí jeho zjevu, odtahují při zemi, takže není viděti znak kohoutků — hnědou podkovu na prsou. Tlupy remlíků možná nejsou zdejší, přišly z polních honiteb, v nichž držící zaječice byly vystříleny a oni — nedržící — ušli smrti a teď se potulují krajem a ubíjejí zaječice. I zde jsem svoji povinnost vykonal. Při lesních honech s honci nebyly střelci obsazeny zadní části lečí (zaječice rády prorazí řady honců a jdou zpět), zato bylo dosti předních křídelních střelců, kteří jsou neštěstím remlíků. Nuže rcete, slečno výčitko — jak jinak jsem to mohl usměrnit…? Vidíte, uznáváte, že to nebylo možné, ale bude to lehké teď. Nesmíš — zákon zakazuje! „Zákon“ — vykřikl, „zákon, ta psaná urážka lidské dokonalosti? Ne — ten mně není překážkou. Chrání-li člověka před člověkem, slabost před silou, pravdu před lží nebo zvěř před bouchalem — budiž respektován, ale pro nás myslivce
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251396
z povolání musí býti výjimka. Bože — kolik milosrdenství je najednou skryto v jeho neuposlechnutí! Neodstřelte přebytečné bažantí kohouty a oni zničí hnízdění tak dokonale, že nemusíte míti starosti s jejich hony, koroptví kohoutci jsou jejich dobrými žáky — a remlíci? Právě jdu s pohřbu zaječice, kterou umořili… Vím, co chcete namítnouti. Přesvědčení, že příroda se brání tím, že příliš obtěžované zaječice vrhají děti ženského rodu… leč co je mi to platné pro letošní stav — a pak: kolik zaječic přežije tento brutální útok pohlaví? Proto půjdu proti zákonu! Vyžaduje tak zájem zvěře, můj a národohospodářský. Zítra budu zde odstřelovati koroptví kohoutky. „A zmýlíš-li se a odstřelíš slepičku?“ namítla výčitka. „Nestane se tak!“ usmál se sebevědomě s nekolísavou jistotou. „Padnou jen kohoutci, a z těch jen přebyteční a vyřadění slaboši —“ Následujícího dne šel budoucí přestupník zákona se zeleným límcem do honbiště. V ruce nesl drátěnou klec, jejíž strop byl snížen pytlovinou, aby si vězeň — koroptví slepička, stále se pokoušející o volnost útokem na drátěné stěny, neublížila. Dnes mu ji přinesl praktikant z koroptvárny. Z několika desítek tam přezimovavších slípek, které budou v nejbližších dnech vypuštěny, vybral starší, která již prožila párkování koroptví na volnosti, ta jistě neodolá, aby se neozvala na
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251396
volání kohoutků. Témě hlavy měla lysé, sedřené od nárazů na stěny vězení, leč to myslivci nevadilo. On bude potřebovati jen jejího hlasu, ne její krásy, neboť těm, kteří přijdou, nebude dopřáno ji uzříti… V křovinaté mezi složil břímě. Vyhledal pro sebe vhodný úkryt, zhustil stěny nalámanými větvemi a deset kroků stranou uschoval klec a také ji zamaskoval nalámanými větvemi. Poté zmizel ve svém nepohodlném úkrytu. Bylo ještě brzo, bude čekat dobrou půlhodinu, nežli se ozve první kohoutek. V nedostatku jiného zaměstnání hleděl skulinami po kraji. Nikde nebylo nic pozoruhodného, nač by soustředil své myšlení, a tak — jak již bývá — vynořovaly se vzpomínky. Tlumené rány, mající svůj vznik někde za hranicemi, daly přednost válečným vzpomínkám. Hrůza zákopů u Jamiana a na planině „Sedmi obcí“ se mísila s obdivem rekordně odvážné propagace velitele legionářské hlídky na Monte Cimone. Slyšel jeho vyzývavá slova, hudbu, zpěv, viděl tváře kamarádů, nehnutě stojících v pozadí, jimž Osud nedovolil návrat, tváře mlčenlivé, krví potřísněné, do nichž cizí ohavnosti ryly své erby… a otazníky velké a neurčité splývaly v bouřlivý vír, končící v tůni, v níž se zrcadlilo poznání bezměrné rozvrácenosti lidského života. Představy, co by učinil on, kdyby byl vybaven nadpřirozenou mocí, představy nesmyslné, všechny výhružné, zabíjející a drtící ty,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251396