98
Turkická etnika
a ptáci se rozhodli najít svou zaslíbenou zemi ihned. Všichni, jak tam seděli, se zvedli a roztáhli křídla. Tu z vysoké trávy vyběhla Bogorgono a křičela: „Rerp rerp, slyšíte mě, ptáci vodní i pozemní? Vzpomínáte si, jak mě vloni jeřáb zřídil za to, že jsem prozradila jeho lež? Už se cítím dobře, jen křídlo mám pořád slabší, nejspíš na sever nedoletím. Chcete, abych tu zůstala? Nebo mám putovat pěšky?“ „Bogorgono tu zůstat nemůže,“ zastal se jí hohol, „pěšky na sever nedojde ani do podzimu.“ „Bylo by hanebné nechat naši příbuznou bez pomoci,“ pískaly čejky, sluky a kolihy. „Všechno zavinil jeřáb,“ přisadil si ještě hohol, „měl by Bogorgono na tahu doprovázet a dohlédnout na ni. Pokud slípka nebude moci, jeřáb ji kousek sveze na zádech.“ S tím jeřáb souhlasil, věděl, že si tak očistí pověst. Od té doby přilétají jeřábi a chřástalové na sever společně a staří lovci tvrdí, že se někdy podaří spatřit jeřába s chřástalem na hřbetě. (podle záznamu G. N. Potanina z roku 1883)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251364