Prchal ho plácl do ramene. „To je moje vypálenka. Je trochu zrádná… omluvenka nebude žádná,“ zarazil hejkala, jenž krčil nad odlívkou nos, „je třeba se zahřát, když jsou ta chladna.“ „Voní po medu,“ přičichl si Vlasáč a kudrnatý vozembouchový kolohnát to bezeslovně odsouhlasil. „Tak kupředu, než nám hrdla zrezaví… na zdraví!“ Zavelel Plešoun a všichni do sebe nápoj hodili najednou. Brmbalíkovi projela hrdlem neznámá palčivost. Chvilku lapal po dechu, takže nevyrazil slastné oddýchnutí jako ostatní. Než ho našel, zrudnul jako rak. Pak se mu ale tělem rozlila energie a on si z toho až dupnul. Kapelník se zasmál. „Ta kope, co? To je něco. Zlatý venkove. Tak konec pauzy, pánové.“ Zase začali hrát. Jak byl hejkal posílen vypálenkou, tak do hlasu dával ještě víc energie. Jak byl ráži, získal odvahu a domluvil se s kapelou, že jednu píseň zazpívá úplně sám.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251238