protože to, co je nyní v jeho centru, je nejstarší a první fontána v Miláně, postavená v roce 1780 a mnohokrát rekonstruovaná. Avšak vraťme se k San Bernardinu alle Ossa. Kostel na náměstí Santo Stefano (Sv. Štěpán), kde vedle sebe dnes sousedí dvě pizzerie a jeden stánek, co slouží jako průchod pro studenty, kteří jej ze sídla Státní univerzity používají, aby se dostali do ulice Via Larga, je pravým mistrovským dílem hřbitovního odpadu. Bohužel je však obtížné ho navštívit, poněvadž už se v něm nekonají bohoslužby a je věčně uzavřen pro opravy. Jestli ho tedy najdete zavřený, můžete si cestu zopakovat po nějakém tom desetiletí. Z původního kostela ze středověku z něj zůstala pouze obnovená fasáda z r. 1679. Jeho nejvýznačnější částí je kaple, v níž se dochovalo několik lebek a lidské kosti umístěné po bocích a kolem oltáře na způsob znepokojujících ozdob. Lebky a kosti v kostele San Bernardino alle Ossa (s trochou fantazie tedy „Kostel mrtvých San Bernardino“) pocházejí ze zrušených milánských hřbitovů ze sedmnáctého století. Ostatní
lebky
se
nacházejí
v truhlicích
nad
původními
vchodovými dveřmi (nyní změněnými) a všechny patří odsouzeným k smrti ze století předcházejícího „osvícenému“. Někteří byli původně pohřbeni v masových hrobech blízkého hřbitova uvnitř nemocnice Sv. Štěpána v Brolo, která se pak stala
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251237