Carina: „O čem to mluvíš? To ty se tady rozkřikuješ, ty tady kritizuješ. Jen se na sebe podívej.“ Morten: „Zkus se trochu uklidnit. Vždyť ani nevíš, co říkáš.“ Carina: „Laskavě toho nech. Ty si myslíš, kdovíjak nejsi chytrej, jenže vůbec netušíš, o co tady jde.“ V této slovní výměně chybí jedno důležité slovo. Zkuste si tu diskuzi přečíst znovu a zamyslete se, jaké slovo to asi je. Chybí tam osobní zájmeno, slovíčko já. Tohle slovo schází často, pokud uvízneme v nepříjemných diskuzích. Máme totiž natolik napilno, abychom druhému vysvětlili, že nemá pravdu a vidí to špatně, že zapomínáme mluvit sami o sobě. Proč je to ale problém? Problém tkví v tom, že když se vyjadřujeme k tomu, jaký „je“ náš partner či jak se cítí, těžko se mu to poslouchá. Jestliže se vůči partnerovi vymezujeme, povede to často k tomu, že se bude cítit nepochopený. Takže bude mít potřebu se bránit. Proto je záhodno mluvit z pozice já. Díky tomu budeme hovořit sami o sobě, nebudeme podsouvat cokoli partnerovi a zvyšujeme tím šanci, že si nás bude chtít vyslechnout. Ne že by bylo používání zájmena ty zakázané. Mluvením z pozice já nepoukazujeme na to, že se ve svých tvrzeních zcela vyhneme slovu ty. Avšak díky pozici já dáváme najevo, že naším východiskem jsou naše prožitky. Své ženě klidně můžu říct: „Bylo mi nepříjemné, jak jsi mě včera zkritizovala.“ Avšak místo toho, abych plýtval energií na to, že budu své ženě vykládat, že (objektivně) udělala něco špatně, měl bych čas i energii využít na vylíčení toho, jaký dopad na mě celá situace měla – a sice že já z toho byl smutný a že jsem se cítil bezmocný. Příklady mluvy z pozice ty a z pozice já: 1. 99„Včera jsi to fakt přehnala, jak ses do mě
pustila. To si nemůžeš dovolit.“ (pozice ty)
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251190