nic jiného, než jak to s Beilisem dopadlo. Přitom ta věta z pera našich tehdejších akademiků zní: Beilis uznán nevinným, ale nález formulován tak, že obvinění zůstalo na židovstvu obecně. Jasně. Jak jinak. Ačkoli jsem se tedy dovedl sám docela dobře zabavit, ačkoli pro mě byla večerní samota vítaným odpočinkem po celodenní práci mezi studenty a kolegy, nakonec jsem se Františkovi podvolil. Být celý den se studenty prý nebylo být mezi lidmi. Možná kdyby tušil, že sem tam u sebe mívám i dámskou návštěvu, nechal by mě na pokoji, ale nenašel jsem odvahu rozkotat od základu jeho misionářskou snahu pozdvihnout z bláta ubohou duši rozvedeného a dočista opuštěného člověka. A tak jsme nejméně dvakrát týdně večer někam vyrazili, do hospůdky nebo na domácí seminář, někdy jsme přibrali další známé, někdy s námi šla i Františkova žena Vlasta. Nevím, co o mně té dobré duši František napovídal, nejspíš že jsem poustevník snažící se půstem dosáhnout svatosti nebo nesvéprávný chudák, který si neumí uvařit ani vejce natvrdo, protože mi začala nosit kastrůlky s jídlem. Což o to, bylo to vždycky chutné, jenže přicházela nepravidelně, asi když jim něco zbylo, a hlavně bez výstrahy. Jednu svou společnici jsem musel schovat v koupelně. Byla vdaná a bála se prozrazení. Až pak jsem se odvážil říct: „Vlasti, jsi zlatá, to kuře na paprice posledně bylo tak skvělé, že se mi dělaly boule za ušima. A ty tvoje knedlíky! Báseň. Ale…“ „Ale co?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251048
„No víš, myslel jsem, jestli bys nemohla předem zavolat. Párkrát se mi stalo, že jsem tu měl jídla dost a dost a k tomu tvůj kastrůlek, nemohl jsem to ani za tři dni všecko spořádat. Snědl jsem samozřejmě to tvoje, to bylo nejlepší, ale dobrá půlka ostatního skončila v koši.“ „Aha,“ odvětila a potutelně se usmívala. „Ty ses urazila? Vždyť… taky bych nemusel být doma.“ Trochu pozdě jsem si uvědomil, že v takovém případě mi kastrůlek nechává na zápraží, a ona se začala smát: „Jistě, chápu, taky bys nemusel být doma. A jídla míváš plnou lednici. Rosťo, to mě tak málo znáš? To si myslíš, že by mi vadilo, kdybys mě místo těch směšných výmyslů upozornil, že ne každé tvojí dámské návštěvě by bylo milé se tu se mnou setkat? Kromě toho jsi pěkný ťulpas. Proč jsi mi vůbec chodil otvírat? Byla bych kastrůlek nechala přede dveřmi a šla domů. Na, tady máš ragú s rýží. Je toho dost pro dva. A nezapomeň, že zítra jdeme na Chmelnici. Franta říkal, že pojedeme na představení společně a že vás mám vyzvednout v práci.“ Vrazila mi do ruky kastrůlek s večeří, políbila mě na tvář a zamířila ke dveřím. „Tak pa,“ dodala. „A příště zavolám!“ Přestoupili jsme u Národního divadla na devítku a jeli dál a dál, cesta mi připadala nekonečná, ale bál jsem se zeptat, jak dlouho ještě pojedeme, protože moji přátelé s tím zjevně počítali. František si četl v Českém časopisu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251048
historickém a Vlasta se zahloubala do nějakého románu. Pozoroval jsem, jak lidé nastupují a vystupují, a vyhlížel z okna, a když jsem už vážně nerozeznával žádné aspoň trochu známé budovy, zeptal jsem se Františka: „Kde vlastně je ta Chmelnice? Někde u Kolína?“ „Vy Malostraňáci,“ odvětil, „znáte jen centrum města. Neboj, jsme na Žižkově, jestli ti to něco říká, a za chvíli budeme na místě. Tušíš vůbec, že v Praze existují čtvrti jako Háje nebo Ďáblice? A že tam jsou sídliště se stovkami lidí? Kde myslíš, že bydlí profesor Hřivnáč třeba?“ „Hele, nepřeháněj. Samozřejmě že vím, že existují i další čtvrti, jen se mi ta cesta najednou zdála být tak dlouhá, jako by už nikdy neměla skončit. Dveře se otví rají a zase zavírají, lidi jdou dovnitř a zase ven a furt dokola. A Hřivnáč bydlí náhodou v Dejvicích, to je skoro centrum.“ „Omyl, příteli. Přenechali ten byt synovi a šli do menšího na sídliště v Ďáblicích. Napadlo tě, jak je tomu řidiči tramvaje? Otevře dveře a vpustí dovnitř anonymní dav lidí, zacinká a zavře a jede dál. Tebe by asi po jednom dni služby vezli. Do čtvrti jménem Bohnice.“ „Kluci, nechte toho. Vystupujeme!“ Maní jsem se rozhlížel po nějaké stavbě, která by připomínala divadlo, avšak to, co jsem v první chvíli za divadlo považoval, byly studentské koleje. Náš cíl byl na druhé straně ulice. Nevábné přízemní stavení s oprýskanou fasádou a hliníkovými vstupními vraty hlásalo, že je kulturním střediskem a že nás vítá. Dovnitř proudilo tolik lidí, že jsem nechápal, jak se tam 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251048