„Vemte si to,“ šťouchal mi do ruky nějakým balíčkem. Byl dost těžký, položil jsem ho do dveřní kapsy. „Co je to?“ „Zbraň,“ odvětil suše Dytas. „Aha.“ Chvíli jsme jeli mlčky. „Řekněte mi,“ pokradmu jsem na něj pohlédl, „tušíte, o co tady jde?“ Mlčel, nechtěl jsem na něj znovu naléhat. „Asi vím. Slibuji, že vám o tom něco řeknu, až přijde čas,“ protrhnul ticho až po několika minutách jízdy. Dál jsme jeli opět mlčky. (Út 01:35) Výlet k plechové kolně Podle Dytasových instrukcí jsme vyjeli za Prahu a na druhé odbočce uhnuli z hlavní. Letmo jsem kouknul na hodinky. Půl druhé. Strašně se mi chtělo spát, a proto jsem v autě záměrně nepustil topení, stejně bych to u tak moderního vozu asi nesvedl. Drkotal jsem zuby, ale oči se mi klížily stejně. Dytas mlčel, ale možná drkotal taky. Za nějakou vesnicí ožil a navedl mě na mrazem zpevněnou polní cestu. Vidět bylo jen tak daleko, kam dosáhly světlomety. Musel jsem jet fakt opatrně a hlavně pomalu, abych ve výmolech neurazil kolo nebo rovnou nepřevrátil auto. Dytas se vyznal, rozhodně tudy nejel poprvé a ve mně vzrůstal až nepříjemný
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250893