kalhot, zastrčených do okopaných bagančat. „No je tu výprodej armádního zboží poblíž Canebière. Znám se s majitelem. A on vcelku pochopil, co je mon look.“ „Já nemluvím o tobě. O sobě.“ Philippe se v zamyšlení zadíval do stropu. „Řekl bych Rue Paradis, Rue Breteuil a pár uliček v tom okolí. Označím ti to.“ Před restaurací jim Philippe ukázal, kterým směrem se vydat za jejich cíli – Sophie do butiků a Sam pro svůj fotoaparát. Philippe, na bedrech nesoucí břímě žurnalistiky, se pak vydal na reportáž o akci zvané Salon d’Erotisme, vůbec poprvé uvedené v Marseille, což měla být unikátní a v podstatě neoblečená záležitost. Jak nahlas spekuloval, co tam asi zhlédne, Sophie si zacpala uši a odešla. Sam se vrátil na svou terasu, usadil se a otevřel si knihu, kterou mu Philippe dal, dvojjazyčný tenký svazeček o historii budovy, ve které teď byl doma Reboul. Nápad postavit Palais du Pharo vznikl v roce 1852, když Ludvík Napoleon, le prince-président, budoucí císař, jemně nad hodil místním hodnostářům, že by se mu mohla velice zamlouvat rezidence s výhledem na moře. Náznak od Napoleona se příliš nelišil od císařského příkazu a dobří lidé z Marseille si to vzali za své. „Dovolte nám postavit vám dům,“ řekli. Napoleon – podléhaje dojmu, že taková štědrost se mírně vymyká běžné úrovni (příklad střídmosti normálně se u císařů nevyskytující) – nabídku nepřijal. Leč pravil, že by byl vskutku potěšen, kdyby mu nabídli vhodnou parcelu, na níž by mohl sám postavit přiměřenou budovu. Tak, jak se to v Provenci stává, stavba pokračovala značně zvolna a s mnoha problémy. Přestože se stavbou oficiálně započali v roce 1856, první kámen položili až 15. srpna léta Páně 1858 – což byl jako šťastná náhoda svátek svatého Napoleona. To byl jeden z mála šťastných dní, tedy pokud šlo o stavbu. Spousta architektů se hádala, stavbyvedoucí byl neschopný, nebylo dost zedníků, dodávky kamene vázly, okna jim často rozbily 98
mayle_podfuk_jako_vino.indd 98
3.7.2018 18:15:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250774