IG O R LUK E Š: Č E SK O SL O VE N SK O ME Z I S TA LIN EM A H ITLER EM
100
Kongres vstoupil do dějin kvůli strategii tzv. jednotné lidové fronty, zformulované D. Z. Manuilským, odstupujícím generálním tajemníkem Kominterny, a Georgijem Dimitrovem, který byl zvolen na jeho místo. Manuilskij opakoval marxistickou premisu, že nevyhnutelnost válečných konfliktů vyplývá ze samé podstaty kapitalistického světa. Nyní se však nacházíme v situaci, pokračoval, kdy by se některé kapitalistické státy vedení nákladné války s radostí vyhnuly, a toho je třeba náležitě využít. Dimitrov objasnil způsob, jak toho docílit. V první řadě bude nutné vytvořit „jednotnou masovou politickou stranu dělnické třídy“, která by v sobě sloučila všechny protinacisticky zaměřené směry. Za druhé bude potřeba skoncovat s „politickým rozkolem v řadách proletariátu“.19 Takový postoj převracel naruby dogma Kominterny, že úhlavním nepřítelem není nacismus, nýbrž sociální demokracie. V rozsáhlém proslovu, předneseném 20. srpna 1935, poslední den kongresu, Dimitrov připustil, že komunistické hnutí podcenilo sílu nacismu. Proto by teď komunisté měli „sjednotit svůj postup se sociálně demokratickými stranami, reformními odbory a dalšími organizacemi“.20 To, že se sovětští organizátoři kongresu uchýlili k obratu v původní politice Kominterny, působilo poněkud nezvykle. Kreml si narůstající závažnost situace v Evropě uvědomoval, a proto se rozhodl nepodrývat stabilitu evropských demokracií, neboť silná Francie a silné Československo by přinejmenším dočasně zadržely energii třetí říše a v každém případě ji odvrátily od Sovětského svazu. Určitá míra sociálního smíru a politické jednoty jednotlivých antifašistických stran byla tedy ke vzniku jednotné lidové fronty proti Hitlerovi potřebná. Strategie vytyčená VII. kongresem však měla ještě jeden, často přehlížený aspekt. Organizátoři kongresu byli přesvědčeni, že v blízké budoucnosti dojde k „sérii ostrých střetnutí“ mezi jednotlivými kapitalistickými státy, a očekávali, že síly jednotné lidové fronty pod komunistickým vedením připraví půdu „pro nadcházející velké bitvy druhého kola proletářských revolucí“. Lidové fronty v evropských zemích tak, podle Dimitrovova předpokladu, zajistí porážku nejen nacismu, ale zároveň i kapitalismu, a dovedou Evropu do éry „diktatury proletariátu a vlády sovětů“.21 Oficiální historie Sovětského svazu a východní Evropy se o tomto motivu VII. kongresu zmiňuje jen zřídka,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250766