jsem ho ve vedlejším vagonu, soustředěného, s pusou dokořán. Polledro stál v tlačenici vedle něj a bušil do skla. Možná se pokoušel upoutat Casertovu pozornost. Nebo moji. Už neměl ten nepříjemný výraz, který jsem u něj viděla v obchodě. Vypadal jako ponížený a ustrašený kluk, přinucený sledovat skrz okno výjev, který mu působí utrpení. Zmateně jsem přesunula pohled z něho na Casertu. Zdálo se mi, že mají tatáž ústa z červené umělé hmoty, ztuhlá napětím. Ale nepodařilo se mi ten dojem zafixovat. Lanovka se s kolébáním zastavila, viděla jsem, jak ta dívka skoro utíká k východu. Caserta šel za ní, jako kdyby k ní byl přilepený, s vystrčenými bedry a rozkročenýma nohama, uprostřed údivu a občasného nervózního uchechtnutí ostatních cestujících. Dívka vyskočila z vagonu ven. Stařec na okamžik zaváhal, nabyl zas důstojného vzezření a zvedl zrak. Myslela jsem si, že ho k tomu přinutilo Polledrovo nyní už frenetické bušení na sklo. Jenže on jako kdyby stále věděl, kde přesně zrovna jsem, okamžitě mě našel v davu, který si teď na něj za nesouhlasného mručení už ukazoval prstem, a vyslal ke mně vesele spiklenecký pohled, abych pochopila, že ta pantomima, které se věnoval, se mě týká. Potom znenadání vyklouzl ven z vozu jako nějaký vzpurný herec, který se rozhodl, že už se nebude držet scénáře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250572
Všimla jsem si, že i Polledro se snaží vystoupit. Taky jsem se pokusila prodrat ke dveřím, ale byla jsem moc daleko od východu a proud lidí, kteří nastupovali, mě zatlačil zpátky. Lanovka se zase dala do pohybu. Podívala jsem se směrem nahoru a viděla jsem, že ani muž z obchodu sester Vossiových se nestihl dostat ven. Zato strýc Filippo ano.
15 Ve tvářích starých lidí je těžké rozpoznat rysy, které měli zamlada. Občas si ani neumíme představit, že někdy nějaké mládí měli. Zatímco lanovka dál sjížděla dolů, uvědomila jsem si, že před chvílí jsem prostřednictvím pohledu klouzajícího z Polledra na Casertu a zpátky poskládala obraz třetího muže, který nebyl Caserta a ani Polledro. Byl to mladý muž s olivovou pletí, černými vlasy, na sobě měl plášť z velbloudí vlny. Ektoplazma, která se okamžitě rozložila, byla výsledkem přesmyknutí tělesných rysů, jako kdyby můj zrak způsobil nahodilé smíšení Casertových lícních kostí s lícními kostmi vyhazovače z obchodu sester Vossiových, úst jednoho s ústy druhého. V duchu jsem si nadávala. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250572
Udělala jsem příliš mnoho věcí, které jsem dělat neměla: dala jsem se do běhu, nechala jsem se unést rozčilením, chovala jsem se jako šílená. Snažila jsem se uklidnit. O pár minut později se objevila stanice Chiaia, slabě osvětlený betonový bunkr. Chystala jsem se vystoupit, ale pořád jsem se necítila klidná. Teď na tu originální kompozici tělesných znaků, kterou jsem před chvílí vytvořila, upírala zrak Amalia uvnitř mé hlavy. Vzdala jsem to. Byla tam, nehybná, dožadující se pozornosti, v rohu staré stanice z doby před čtyřiceti lety. Pokoušela jsem se ji na pozadí lépe zaostřit, jako kdybych skládala puzzle s dosud nejasnými detaily: jenom rozpuštěné vlasy, tmavý profil proti třem siluetám z barevného dřeva, které tam před necelým půl stoletím asi dělaly reklamu na oblečení. Mezitím jsem vystoupila z vagonu, netrpěliví cestující mě skoro vytlačili na široké schodiště. Navzdory dusnému vzduchu jako ve skleníku nebo v katakombách jsem se cítila zmrzlá. Amalia se teď definitivně objevila v celém záběru, mladá a pružná, ve vestibulu stanice, která, tak jako ona, už neexistovala. Zastavila jsem se, abych jí dopřála čas si ty siluety zasněně prohlížet: možná to byl elegantní pár s vlčákem na vodítku. Ano. Byly z lepenky a ze dřeva, vysoké dva metry, tlusté necelý centimetr, za zády 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250572