jsem ho ve vedlejším vagonu, soustředěného, s pusou dokořán. Polledro stál v tlačenici vedle něj a bušil do skla. Možná se pokoušel upoutat Casertovu pozornost. Nebo moji. Už neměl ten nepříjemný výraz, který jsem u něj viděla v obchodě. Vypadal jako ponížený a ustrašený kluk, přinucený sledovat skrz okno výjev, který mu působí utrpení. Zmateně jsem přesunula pohled z něho na Casertu. Zdálo se mi, že mají tatáž ústa z červené umělé hmoty, ztuhlá napětím. Ale nepodařilo se mi ten dojem zafixovat. Lanovka se s kolébáním zastavila, viděla jsem, jak ta dívka skoro utíká k východu. Caserta šel za ní, jako kdyby k ní byl přilepený, s vystrčenými bedry a rozkročenýma nohama, uprostřed údivu a občasného nervózního uchechtnutí ostatních cestujících. Dívka vyskočila z vagonu ven. Stařec na okamžik zaváhal, nabyl zas důstojného vzezření a zvedl zrak. Myslela jsem si, že ho k tomu přinutilo Polledrovo nyní už frenetické bušení na sklo. Jenže on jako kdyby stále věděl, kde přesně zrovna jsem, okamžitě mě našel v davu, který si teď na něj za nesouhlasného mručení už ukazoval prstem, a vyslal ke mně vesele spiklenecký pohled, abych pochopila, že ta pantomima, které se věnoval, se mě týká. Potom znenadání vyklouzl ven z vozu jako nějaký vzpurný herec, který se rozhodl, že už se nebude držet scénáře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250572