či předchůdná kritéria. Žádná z těchto procedur se neobejde bez idealizací, i kdyby mohly být – jako v případě komunikativních předpokladů argumentativní praxe – ve smyslu slabého transcendentálního přinucení dokazatelné jako nevyhnutelné či postrádající alternativu. Na druhé straně jsou to právě slabiny takto nedokonalé procedurální racionality, které z funkcionálních hledisek objasňují, proč určité materie potřebují právní regulaci a nemohou být přenechány morálním pravidlům posttradičního střihu. Procedura, s jejíž pomocí chceme prověřit, zda by nějaká norma mohla nalézt nenásilný, tj. racionálně motivovaný souhlas všech, jichž se může týkat, může být taková či onaká, přece však nezaručuje ani neomylnost, ani jednoznačnost, ani včasné uskutečnění výsledku. Autonomní morálka disponuje pouze falibilistickými procedurami zdůvodňování norem. Už tak vysoká míra kognitivní neurčitosti je ještě zesilována tím, že aplikaci vysoce abstraktních pravidel, která jsou vnímavá ke kontextu, na komplexní situace – situace, které jsou popsány co nejpřiměřeněji a ve svých podstatných aspektech co nejdokonaleji –, provází dodatečná strukturální nejistota.37 Této kognitivní slabině odpovídá slabina motivační. Každá posttradiční morálka vyžaduje odstup od samozřejmostí neproblematicky zažitých forem života. Morální náhledy, jež jsou odděleny od konkrétní každodenní mravnosti, už v sobě automaticky nenesou motivační sílu, která by umožňovala, aby soudy byly také prakticky účinné. Čím více se morálka zniterňuje a stává se autonomní, tím více se stahuje do soukromých sfér. Ve všech oblastech jednání, kde konflikty, trvale důležité problémy a vůbec společenské materie vyžadují jednoznačnou, včasnou a závaznou regulaci, musí proto právní normy absorbovat nejistoty, které by se objevily, pokud by byly přenechány čistě morálnímu řízení chování. Toto doplnění morálky donucovacím právem může být samo ještě odůvodněno morálně. K.-O. Apel v této souvislosti hovoří o problému únosnosti náročné univerzalistické morálky.38 Také morálně dobře odůvodněné normy jsou totiž únosné jen v té míře, v níž ti, kteří podle nich řídí svou praxi, mohou očekávat, že se podle norem budou chovat i všichni ostatní. Neboť
37 38
Günther, K.: Der Sinn für Angemessenheit, Frankfurt am Main 1988. Apel, K.-O.: Kann der postkantische Standpunkt der Moralität noch einmal in substantielle Sittlichkeit aufgehoben werden?, nyní in: týž: Diskurs und Verantwortung, s. 103n.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250546