Page 1

98

III. VE SVÁRU AMBICÍ (1944–1955)

zájezdu do Jižní Ameriky. Nejspíš v září Rudolf Firkušný obdržel Krombholcovo poděkování189 s úvahou o možnostech financování zájezdu a o nutnosti jeho schválení ze strany Národního divadla. Zanedlouho se poměry v divadle vyvinuly jinak, než mnozí předpokládali, a cesta do zahraničí se složitými oklikami rychle uvolnila. Výsledkem řádných parlamentních voleb byl nástup Gottwaldovy vlády Národní fronty 2. července 1946. Ministerský předseda musel dodržet paritní zastoupení parlamentních stran, a tak v resortu ministra školství a osvěty nahradil komunistu Zdeňka Nejedlého národní socialista profesor JUDr. Jaroslav Stránský, přední reprezentant londýnské válečné emigrace a příslušník politicky i národně zasloužilé českožidovské moravské rodiny. Bylo nabíledni, že profesor Stránský bude mít odlišné názory na  provoz první státní divadelní scény, mnohem pragmatičtější a v dramaturgii volnější, nežli měl jeho předchůdce, a že se pokusí zdárně a ku prospěchu české kultury řešit otázku rehabilitace Václava Talicha, v té době už však vážně poznamenaného kardiovaskulární chorobou – aterosklerózou věnčitých cév. Znamenalo to odsunout stranou druhého matadora meziválečných hudebních zápasů, Otakara Jeremiáše, věčného Talichova konkurenta, tragickou shodou okolností postiženého touž těžkou nemocí. V dané při, která se rozpoutala zjara 1947 a která v zjitřené poválečné době za přítomnosti různých sovětských konzultantů a utajených i zjevných stalinských agentů dosáhla obludných politických rozměrů, jejichž obětí byli oba klasikové moderní české hudebnosti, nemocemi oslabení a tudíž snadno manipulovatelní, zastával Jeremiáš slabší pozici. Měl za zády jenom Nejedlého v ministerstvu sociální péče, nikoli Václava Kopeckého a jeho tým, pro nějž byl Nejedlého tábor v daném okamžiku příliš konzervativní. Od první chvíle Krombholc podporoval Jeremiáše proti bývalému učiteli, aniž by byl přesvědčen o tom, že Jeremiáš je pro divadlo výhodnější akvizice. V jádru sporu se skrývalo nebezpečí Talichovy přílišné autoritativnosti a obnovení superdominance Václava Talicha a Zdeňka Chalabaly nad skupinou ostatních dirigentů. Proto se Krombholc a Karel Nedbal, vděčný Jeremiášovi za svoje pražské angažmá, stali mluvčími účelové, v žádném případě ne osobní protitalichovské opozice (jejími členy byli Ferdinand Pujman, Zdeněk Folprecht a Rudolf Vašata, s výhradou František Škvor, z pozadí nečlenové divadla Jaroslav Vogel a Robert Brock, a koneckonců i Karel Ančerl). Opozice v politickém ohledu nabyla rysů odporu vůči ministru Stránskému. Ten nesdíleli všichni, odmítali jej Vašata i Škvor, kteří neuznávali Nejedlého v resortu kultury, naopak stoupence fronta odporu našla ve vedení činohry, konkrétně u předválečných komunistů režiséra Jindřicha Honzla a herce Jaroslava

189 Nedatovaný dvoustranný koncept odpovědi JK R. Firkušnému.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250544


III. VE SVÁRU AMBICÍ (1944–1955)

99

Průchy. Honzl, Průcha, Nedbal a Krombholc odeslali ministru Stránskému kritické stanovisko k reorganizaci umělecké správy divadla.190 Autor dopisu Jindřich Honzl tu rozpoutal vlastní velkou politickou kauzu, neboť usiloval o místo šéfa činohry, jež mu mělo být satisfakcí za dlouhodobé přehlížení či nedocenění. V dopisu se čtveřice členů obou uměleckých správ ohrazovala proti ministrovu závažnému organizačnímu kroku, posilujícímu funkci šéfa souboru bez zástupců a  bez možnosti nahradit ji vícečlenným kolektivním vedením, jak zajišťovaly nové pracovní smlouvy z  1. srpna.191 Tříčlenné umělecké správy činohry a  opery zrušil sice už na  jaře ministr Nejedlý, avšak zachoval rovnoprávnost náměstků šéfa tělesa, bývalých členů kolektivní správy, signatářů tohoto dopisu: […] Jako člověku jemně cítícímu je Vám zajisté, pane ministře, jasno, jak tísnivě na nás působily zprávy o chystaných změnách, do jakých svízelných situací nás přiváděly anticipace budoucího stavu, při nichž docházelo například v opeře k rozhodnutím bez našeho souhlasu, a  dokonce i  bez našeho vědomí, a  jak trudné bylo pro nás hledání důvodů a zásad, jež Vás k těmto změnám vedly. V této situaci ztratili jsme bez nadsázky pocit nejen jistoty právní, ale zvláště jistoty umělecké. Jestliže jsme i za těchto okolností vytrvávali, stalo se tak z vědomí odpovědnosti, k níž jsme se svými smlouvami zavázali ministerstvu, divadlu a tím i veřejnosti v pevné víře, že divadlo i ministerstvo bude ochráncem závazků, na  nichž právě naše právní i  umělecká jistota spočívala. Váš dnešní [vládní] výklad nám zjednal alespoň v  něčem jasno. Seznámil nás se zásadou, jež Vás vedla při rozhodování. Je to zásada, jež přisuzuje odpovědnost pouze jedinci. Myslíme naopak, že ve skutečnosti se uplatňuje i odpovědnost kolektivní. Ale domníváme se, že kterákoli zásada se stává platnou jen tím, že se osvědčí jako správná v praxi. Je třeba říci, že vzhledem k této zkoušce se zásada trojčlenné umělecké správy osvědčila v nejtěžších dobách pražského divadelnictví po našem osvobození. Tříčlenné umělecké správy přivedly soubory do  umělecké aktivity a  k  uměleckému rozvoji bez krizí, bez katastrof, jež otřásly všemi ostatními pražskými divadly. Jestliže obstály tříčlenné umělecké správy v  nejtěžších dobách, nepokládáme to za  důvod, aby byly zrušeny pro doby klidnější. Naopak. Dosvědčily tím nejprůkazněji svou oprávněnost. Je jasné, že tento důkaz byl podán námi jako umělci, jako správci, organizátory a také jako lidmi. Doufali jsme, že výsledky naší zkoušky a našeho úsilí budeme moci teprve ukázat v  klidných dobách rozvoje a  chystali jsme se je osvědčit právě na  počátku budovatelského úsilí dvouletky. Vaše rozhodnutí učinilo konec nejen našim nadějím, ale i tomu konsolidačnímu procesu, o němž svědčil průběh minulé sezony. Je třeba si ujasnit, v jaké se nyní ocitáme situaci jako umělci. Jsou nám vzata práva rozhodovat o věcech uměleckých, a tím byl zrušen i předpoklad, za něhož jsme do Národního diva190 Kopie dopisu J. Honzla, J. Průchy, JK a K. Nedbala ministru J. Stránskému z 3. 10. 1946. In: JK, 11, ČMH. 191 Pracovní smlouva JK s ND z 1. 8. 1946. In: JK, 1, ČMH.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250544


100

III. VE SVÁRU AMBICÍ (1944–1955)

dla vstupovali a jenž byl podmínkou, která byla pro nás nerozlučně spjata s podpisem našich smluv. Práva rozhodování a odpovědnosti jsou zcela přenesena na dva bývalé členy uměleckých správ [režiséra Karla Dostala v činohře a Otakara Jeremiáše v opeře, Nejedlým konstituovaná funkce jejich náměstků ustanovením ministra Stránského zanikla] a za jediný důvod této změny musíme pokládat Vaše vysvětlení, že jste volil nejosvědčenější a divadelně nejzkušenější členy u nás. Slova, která jsou takto zdůvodněna, označují nás tím jako umělce a správce, kteří se osvědčili méně, nebo vůbec ne. Jestliže nemůžeme shledat i při nejpřísnější autokritice, že je tomu tak, nezbývá nám než pociťovat toto rozhodnutí nejen jako zásadní odmítnutí systému vícečlenných správ, ale i jako projev nedůvěry k naší dosavadní činnosti, a tím i jako osobní křivdu. Způsob, kterým jste se rozhodl změnit trojčlennou správu na odpovědnou správu jedince, je způsobem, jenž se snaží vyřešit situaci s ohledem k nám tak, že z nás činí aspoň poradce bez práva rozhodování. Domníváme se, že tento způsob řešení není ani důsledným provedením Vaší zásady o  svrchované odpovědnosti nezávislé umělecké osobnosti, ale také neuspokojuje nás, neboť je pro nás řešením spíše charitativním, nezasahujíc nás hmotně a snad ani prestižně, ale poškozujíc nás přitom umělecky – a právě proto je řešením umělců nedůstojným. Nechceme přijímat hmotné výhody, které by nebyly úměrné skutečné práci a odpovědnosti, chceme tuto práci vykonávat a nést za ni odpovědnost. Vědomí umělecké a právní jistoty nemůže být pro nás obnoveno leč uplatněním povinností a práv, která jsme měli při podpisu smlouvy na sezonu 1946/47 a  která tvořila podmínky, za  nichž jsme naše funkce přijímali. Vyčkávajíce  Vaší odpovědi věříme, že upravíte naše pravomoci tak, aby v nás obnovily vědomí umělecké důstojnosti i vědomí smluvní jistoty.“

Paradoxně: nikoli pro Jindřicha Honzla, nýbrž pro Jaroslava Krombholce mělo ministrovo rozhodnutí, připravující půdu k znovuvstoupení Talicha jako šéfa a Chalabaly jako dramaturga do vedení opery, závažné, i když jen dočasné následky. Jaroslavu Krombholcovi šlo zprvu o to, aby posílil a zajistil vliv Otakara Jeremiáše. Nikterak přitom nezpochybňoval Talichovu velikost. Naopak mu srdečně blahopřál k založení Českého komorního orchestru, což Talich ocenil vřelým poděkováním.192 V Národním divadle se však odehrávalo cosi jiného, složitějšího. Zatímco Honzl a Průcha nebyli s šéfem činohry Dostalem v souladu především politicky, Jeremiáš na Krombholce prozatím zcela spoléhal a jako nemocný muž potřeboval zástupce. Ovšem brzy se vše zauzlilo, Jeremiáš se chopil ministrem nabídnuté příležitosti k  autoritativní vládě a  v  rozvrhu inscenací na  novou sezonu, připraveném s  dramaturgem Ferdinandem Pujmanem, povolným pobočníkem všech šéfů (Ostrčila, Talicha i Jeremiáše), se Krombholcovi dostalo jen minimálního prostoru. Druzí dirigenti dirigovali víc, a to včetně hostujícího Chalabaly. Otakar Jeremiáš pod 192 Dopis V. Talicha JK z 2. 10. 1946. In: JK, 10, ČMH.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250544

Drama dirigenta (Ukázka, strana 99)  
Drama dirigenta (Ukázka, strana 99)