98
III. VE SVÁRU AMBICÍ (1944–1955)
zájezdu do Jižní Ameriky. Nejspíš v září Rudolf Firkušný obdržel Krombholcovo poděkování189 s úvahou o možnostech financování zájezdu a o nutnosti jeho schválení ze strany Národního divadla. Zanedlouho se poměry v divadle vyvinuly jinak, než mnozí předpokládali, a cesta do zahraničí se složitými oklikami rychle uvolnila. Výsledkem řádných parlamentních voleb byl nástup Gottwaldovy vlády Národní fronty 2. července 1946. Ministerský předseda musel dodržet paritní zastoupení parlamentních stran, a tak v resortu ministra školství a osvěty nahradil komunistu Zdeňka Nejedlého národní socialista profesor JUDr. Jaroslav Stránský, přední reprezentant londýnské válečné emigrace a příslušník politicky i národně zasloužilé českožidovské moravské rodiny. Bylo nabíledni, že profesor Stránský bude mít odlišné názory na provoz první státní divadelní scény, mnohem pragmatičtější a v dramaturgii volnější, nežli měl jeho předchůdce, a že se pokusí zdárně a ku prospěchu české kultury řešit otázku rehabilitace Václava Talicha, v té době už však vážně poznamenaného kardiovaskulární chorobou – aterosklerózou věnčitých cév. Znamenalo to odsunout stranou druhého matadora meziválečných hudebních zápasů, Otakara Jeremiáše, věčného Talichova konkurenta, tragickou shodou okolností postiženého touž těžkou nemocí. V dané při, která se rozpoutala zjara 1947 a která v zjitřené poválečné době za přítomnosti různých sovětských konzultantů a utajených i zjevných stalinských agentů dosáhla obludných politických rozměrů, jejichž obětí byli oba klasikové moderní české hudebnosti, nemocemi oslabení a tudíž snadno manipulovatelní, zastával Jeremiáš slabší pozici. Měl za zády jenom Nejedlého v ministerstvu sociální péče, nikoli Václava Kopeckého a jeho tým, pro nějž byl Nejedlého tábor v daném okamžiku příliš konzervativní. Od první chvíle Krombholc podporoval Jeremiáše proti bývalému učiteli, aniž by byl přesvědčen o tom, že Jeremiáš je pro divadlo výhodnější akvizice. V jádru sporu se skrývalo nebezpečí Talichovy přílišné autoritativnosti a obnovení superdominance Václava Talicha a Zdeňka Chalabaly nad skupinou ostatních dirigentů. Proto se Krombholc a Karel Nedbal, vděčný Jeremiášovi za svoje pražské angažmá, stali mluvčími účelové, v žádném případě ne osobní protitalichovské opozice (jejími členy byli Ferdinand Pujman, Zdeněk Folprecht a Rudolf Vašata, s výhradou František Škvor, z pozadí nečlenové divadla Jaroslav Vogel a Robert Brock, a koneckonců i Karel Ančerl). Opozice v politickém ohledu nabyla rysů odporu vůči ministru Stránskému. Ten nesdíleli všichni, odmítali jej Vašata i Škvor, kteří neuznávali Nejedlého v resortu kultury, naopak stoupence fronta odporu našla ve vedení činohry, konkrétně u předválečných komunistů režiséra Jindřicha Honzla a herce Jaroslava
189 Nedatovaný dvoustranný koncept odpovědi JK R. Firkušnému.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250544