Morální základy politiky (Ukázka, strana 99)

pomeňme si rozbor práva za socialismu v Kritice gothajského programu.

Existence práva k tomu, co člověk vytváří, je příznakem starého řádu, je to jeho přechodové znamení. Takové právo je samo o sobě neuspokojivé, jelikož plodí nerovnost, když odhlíží od různých potřeb různých dělníků – ty jak zřejmo vyplývají z různého počtu dětí atd. Komunismus je nadřazen socialismu v Marxově výkladu právě proto, že veliká hojnost bohatství, kterou vytvořil rozvoj výrobních sil, umožňuje, aby vznikl distribuční systém, který bude založen na potřebách spíše než na právu. Z toho vychází marxistické přesvědčení, že za komunismu vládu nad lidmi nahradí správa věcí a bude tak konečně vyřešeno osvícenské napětí mezi právy a vědou.201 Ale jak věrohodný je tento výklad? Představu veliké hojnosti Marx nedefinoval. Jestliže by tato myšlenka měla znamenat, že práva už nejsou nadále nezbytná, musela by tato myšlenka zároveň znamenat, že v této situaci je překonána omezenost zdrojů. Má-li být ale někdy překonána omezenost, musí být lidské žádosti považovány za konečné; jinak totiž bez ohledu na míru případné hojnosti existuje omezenost zdrojů ex definitione. Někdy se uvádí, že neochota stanovit meze, jež by určovaly, co je na lidském chtění považováno za legitimní, vyplývá z neoklasické snahy vyhnout se interpersonálnímu posuzování užitečnosti. Tvrdí se, že neoklasičtí ekonomové chybně spojují touhy a potřeby do obecnější kategorie preferencí či žádostí. Naproti tomu se uvádí, že chtění může být nekonečné, zatímco potřeby nikoli, a tak kdyby neexistovaly makroekonomické imperativy podněcující poptávku po nadbytečném zboží, bylo by v principu možné vytvořit seznam základních lidských potřeb, které by u všech lidí mohly být uspokojeny, kdyby byl dosažen jistý elementární práh hojnosti.

Aniž bychom se pouštěli do obtíží interpersonálního měření, se kterými se každý takový projekt bude potýkat, můžeme říci, že tyto snahy musí ztroskotat. Lidské potřeby vždy budou větší než dostupné zdroje, a to i podle té nejskromnější definice, která potřeby vymezí jako věci nezbytné k udržení života. Dialyzační přístroje, umělá srdce, výzkum AIDS a rakoviny, či jejich samotná možnost ukazují, že vždy bude existovat omezení zdrojů, které by mohly být použity na udržení lidských životů, a proto také budou vždy existovat příležitostné náklady spojené s tím, že dané zdroje budou použity spíše tím než oním způsobem. Bez ohledu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250542

na úroveň dosažené hojnosti omezenost tedy patří k lidské společenské existenci. To znamená, že se nelze vyhnout rozhodování o konkurujících si požadavcích, a tedy musí existovat určitý režim práv. V kostce řečeno, Marx předpokládal, že technologický pokrok může předběhnout požadavky dané lidskými potřebami, ale není žádný důvod, abychom si mysleli, že k tomu někdy dojde.

Když považujeme za neudržitelnou Marxovu víru, že omezenost a tedy také oblast práva mohou být někdy překonány, odmítáme zároveň jeho pojetí komunismu jako neudržitelné. Otázkou, která se nabízí, potom je, co zbývá, pokud něco zbývá, z Marxovy kritiky kapitalismu a z jeho argumentace ve prospěch nadřazenosti socialismu? Uvážíme-li zkušenost 20. století s centrálně plánovanými ekonomikami, snadno se necháme přesvědčit, že příliš vážné překážky stojí v cestě centrálně plánovanému státu, který by přímo řídil veškeré investice a rozdělování v ekonomice, jak si Marx představoval, že to bude fungovat v socialismu. Jenom informační potíže by podle všeho vedly k rozsáhlé neefektivnosti, a tak i soudobí neomarxisté jako John Roemer došli k tomu, že tržní systém je nezbytný.202 Avšak co s tvrzením, že tržní systém je vykořisťovatelský? Když si klademe tuto otázku, dostáváme se od technických argumentů pracovní teorie hodnoty k činnostnímu ideálu, který dodává teorii vykořisťování normativní váhu. Locke považoval lidské schopnosti za Bohem dané, jak jsme to probírali v § 1.2, takže pochyba, zda lze o lidech říci, že mají vlastnit to, co vyplývá z užití jejich produktivních schopností, mu nikdy na mysl nepřišla. Locke výslovně popíral, že by lidé někdy mohli vlastnit jeden druhého, odvolával se v tom na tvrzení, že Bůh dělá děti, užívaje rodiče k tomu účelu. Dát život znamená „koncipovat a vytvořit živé stvoření, modelovat části, zformovat a uzpůsobit je jejich účelu, a když byly úměrné a vhodně uspořádány dohromady, vložit do nich živou duši“.

Rodiče jsou „jen příležitostí“ k životu jejich dětí. Když „si přejí a zamýšlejí je zplodit, činí o málo více k jejich stvoření, než učinili pro vznik lidstva Deukalion a jeho žena v bajce, házejíce oblázky za hlavu“.203 Lidské bytosti jsou řemeslným dílem Boha, nikoho jiného. To je podstata Lockova útoku na otroctví a na Filmerovu patriarchální autoritu. Podle tohoto výkladu lidé musí respektovat práva jednoho každého, jelikož Bůh to od nich žádá.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250542

Odtud je jen krůček k tvrzení, že lidské bytosti vlastní sebe sama.

Locke měl vskutku všechny předpoklady, aby toto tvrzení přijal, když trval na tom, že žádná světská autorita není oprávněna k tomu, aby urovnávala mezi jednotlivci spory o význam přirozeného zákona. Locke soudil, že nikdy nemůžeme aspirovat na to, abychom vlastnili druhou osobu, protože ta je majetkem Boha. Prakticky vzato je to však úplně stejné, jako když každá osoba je majetkem sebe sama, protože každý jednotlivec je povinen uznávat, že ten druhý má volnost vetovat nesouhlasné interpretace toho, co žádá přirozený zákon, který konec konců není nic jiného než vůle Boha. A tak je tomu ještě dříve, než se zahrneme do přirozeného zákona, což jenom posiluje zaujetí pro vlastnictví sebe sama. Přirozený zákon, připomeňme, přikazuje každé osobě, aby v prvé řadě zachovávala sebe a potom zachovávala lidstvo.204 Vlastnictví sebe sama lidí tváří v tvář jeden druhému dělá z každého jednotlivce malého Boha, který se těší z panství nad produkty své tvorby; to je jádrem Lockovy působivé koncepce individuálních práv. Koherence Lockova pojetí závisí na teologii, když ta padne, otevírá se cesta k radikální otázce: proč vlastnictví sebe sama vůbec zastávat? K implikacím této otázky se dostaneme v § 5.5, zde bychom si ovšem měli všimnout toho, že marxovská idea vykořisťování vychází z činnostního ideálu a z ideje vlastnictví sebe sama. Právě Lockova idea individuálních práv kořenící v řemeslnictví a znásilněná za kapitalismu dává marxovské kritice morální sílu. Námezdně pracovní vztah je chápán jako nelegitimní přivlastnění produktů dělníkovy pracovní síly kapitalistou. To omezuje dělníkovo oprávnění, které má k produktům vlastní práce. Marxovo užívání takových výrazů jako „zvěcnění“ dělníka a jeho „odcizení“ od produktů jeho práce prozrazuje, jak závisí na činnostním ideálu.205 Ale tento příznak přesahuje sémantiku a týká se struktury teorie samotné. Lidé jsou vykořisťováni v té míře, jak je podlomeno jejich postavení coby vlastníků produktů své práce.

Pracovní teorie hodnoty však není příliš slibným exploatometrem – ani když přijmeme činnostní ideál. Necháme-li prozatím stranou běžnou námitku, že Marx nebere v úvahu práci, kterou vykonává kapitalista, ukazuje se, že i tak je tato teorie problematická. Za prvé proto, že Marx ignoruje vykořisťování předchozích zaměstnanců předchozími zaměstnavateli, které je ztělesněno v pracovní síle „umrtvené“ ve strojích, jež 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250542