Teprve jakoby úvod k poslední třetině textu se postuluje potřeba změny nejen v rovině politické, nýbrž i v rovině osobní, a to především v oblasti morální. Odpovědnost za dodržování občanských práv sice padá především na politickou a státní moc – ale nejen na ni. „Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.“5) A tady začíná apologie Charty, že není opozicí (tj. nepovažuje se za ni), že je jen volným neformálním sdružením občanů, kteří se chtějí jednotlivě i společně zasazovat o respektování občanských a lidských práv obsažených v právě ratifikovaných mezinárodních paktech. „Charta 77 není základnou politické opoziční činnosti. […] Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení.“6) Ale i když Charta 77 vlastní program politických reforem vytyčovat nechce, v její kritice je takový program obsažen. Odmítá bezmezné panství komunistické strany a způsob, jímž řídí i represivní orgány a justici, dožaduje se svobod a práv vlastních otevřené společnosti, které byly obsaženy v programech politických stran, jak si na ně euroatlantická civilizace zvykala: politických práv vznesených liberalismem a sociálních práv formulovaných demokratickým dělnickým hnutím. Na tom nic nemění, že její výzva je adresována i jednotlivým občanům a že motivy své kritiky odvozuje z kořenů povýtce nepolitických, obecně lidských a morálních. Protest proti chování režimu má charakter zřetelně politický. Základní dokument Charty však nelze posuzovat izolovaně od dalších programových nároků jejích zakladatelů. V tom smyslu je třeba připomenout především oba Patočkovy články z 21. ledna a 8. března 1977. V prvním – O povinnosti bránit se proti bezpráví – je formulován princip obrany: tam, kde státní právo a instituce státu nedovedou násilí zabránit, ba dokonce jsou jeho původcem, je třeba opřít se o normu vyšší, o bezpodmínečně závazné a v tomto smyslu „posvátné“ principy morální. Báze Charty 77 je podle Patočky čistě osobně mravní. Její usilování směřuje pouze k tomu, aby bylo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250477
zachováno při životě vědomí, že existuje vyšší autorita a že jednotlivci jsou jí povinováni svým svědomím a státy svými podpisy pod důležitými mezinárodními pakty. Důrazem na mravní sféru se Patočka distancuje od podezření, že Charta 77 by se mohla stát opozicí v politickém smyslu slova. Jde podle něho především o obrat ve vědomí lidí, v jejich chování k sobě samým i k bližním. A v březnovém článku Co můžeme očekávat od Charty 77?, psaném krátce před svou smrtí, podává Patočka další vysvětlení. Čeho může Charta 77 dosáhnout, ptá se, „když na opačné straně je veškerá moc a její takřka nespočetné prostředky, kdežto na vlastní straně jsou téměř veskrze jen ideální položky?“. A odpovídá: Právě tyto ideální položky jsou nejsilnější zbraní proti přesile. Je třeba vychovávat lidi „k chování za všech okolností důstojnému, neustrašenému, pravdivému, které imponuje prostě tím, jak se odráží od oficiálního“. Politika není doménou Charty 77. Její působení má být především pedagogické, tzn. zaměřené k osobnosti každého občana. „Charta nezamýšlela nikdy působit jinak než pedagogicky,“ píše závěrem Patočka a vysvětluje: „Výchova, to znamená pochopit, že je něco jiného v životě než strach a prospěch.“ V základním prohlášení Charty 77 toto zaměření na osobní život občana nebylo tak zřetelné. Požadavky práv občanských se kryly s požadavky práv politických: svoboda slova, sdružování, odmítnutí nadřazenosti komunistické strany, to byly požadavky se silným politickým nábojem. *** Tato politická tendence byla ještě zřetelnější v prohlášení skupiny signatářů Charty 77 z dubna 1978, kteří se označili za „socialisty a demokraty“. Prohlášení nazvané Sto let českého socialismu se objevilo u příležitosti 100. výročí založení Českoslovanské sociální demokracie, jejíž zakládací sjezd se konal 7. dubna 1878 v Břevnově.7) Tímto ustavujícím sjezdem dostala myšlenka socialismu dle signatářů svou konkrétní podobu. „Rozvíjející se dělnické hnutí a jeho tehdejší vůdcové vytvářeli tak předpoklady k institucionálnímu politickému zápasu o základní dělnická a občanská práva a požadavky přijetím organizačního řádu a prvního programu socialistického
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250477
a dělnického hnutí. Mnohé z toho, o co usilovali autoři břevnovského programu, bylo už dávno docíleno a překonáno, ale kupodivu velmi mnoho neztratilo svoji aktuálnost ani dnes, a my to musíme cítit jako svůj nesplněný dluh a úkol.“ Břevnovský program požadoval „úplnou svobodu tisku, spolčování a shromažďování, jakož i úplnou svobodu práva koaličního“. Uvedených svobod dělníci sice z větší části dosáhli. Ale co z nich zbylo dnes? Ani další požadavky břevnovského programu nejsou dnes respektovány. Tak není splněn požadavek nezávislosti soudů, volby soudců lidem, zavedení bezplatného soudního řízení a bezplatné ochrany práva, zrušení trestu smrti. V břevnovském programu se dále mluvilo o „odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“. Boj dělnické třídy je podle tohoto dokumentu bojem za „rovné právo a rovné povinnosti“. „Současná praxe znamená odklon od těchto principů mravních a politických,“ praví se v prohlášení Sto let českého socialismu. Občané jsou za projevy svého mínění perzekvováni, lepší místa ve všech odvětvích hospodářského a společenského života jsou převážně obsazována členy komunistické strany. Signatáři prohlášení se výslovně přihlásili k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí, jehož principům zůstávalo současné zřízení mnoho dlužno. „My jako socialisté a demokraté cítíme osobní odpovědnost za neplnění těchto principů,“ končí prohlášení podepsané R. Battěkem, V. Havlem, L. Hejdánkem, P. Janýrem ml., B. Komárkovou, A. Koutnou, F. Krieglem, K. Kynclem, M. Machovcem, J. Mezníkem, E. Motlem, J. Müllerem, P. Pithartem, A. Richterem, Z. Richterovou, G. Sekaninovou-Čakrtovou, Janem a Jaroslavem Šabatovými, J. Šimsou, J. Tesařem, J. Trojanem, Z. Vašíčkem a J. Vladislavem.8) Odkaz k zakládajícímu sjezdu sociální demokracie a sebeidentifikace signatářů jako „my, socialisté a demokraté“ svědčí o tom, že politická orientace v řadách Charty 77 směřovala k demokratickému socialismu, který na rozdíl od komunistické diktatury odmítal autoritativní prvky a monopolizaci moci jednou stranou a trval na demokratických svobodách a občanských právech, jak je už ve svých počátcích formulovalo české dělnické hnutí. Po tomto prohlášení si ani přátelé Charty 77 nebyli jisti, zda zdůrazňování nepolitičnosti chartistického poslání není jen ochranou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250477