čas.“
Kéž by… „A co tramvaj nebo metro?“ „To je to samý! Kdy přijedeš? Už tu tvrdnu dost dlouho.“ „A nemohl by Máca? Pro mě teď opravdu není nejvhodnější
„Ten?!“ zeptá se, jako bychom se bavily o svrabu. „Ten má přece to dítě.“ To dítě… To dítě… „A co ten tvůj přítel?“ povzdechnu si. „Rudolf je teď plně zaměstnán, nehodlám ho rušit při práci s takovou prkotinou.“ Ale mě rušit může. No, to je fakt skvělý… „Tak kdy přijedeš?“ zeptá se znovu. Povzdechnu si. Pravda je, že se mi tam nechce, že ji nechci vidět a že jí pravděpodobně asi nic moc vážného nebude. Ale zase na druhou stranu by jí tentokrát něco být mohlo. Přece jenom, je v nemocnici, ne? Nemůžu ji nechat cestovat jen tak samotnou, když je zraněná nebo nemocná, ne? Je to mrcha, a to pořádná, ale pořád je to moje sestra. „A kde jsi?“ „U Milosrdných sester,“ oznámí mi. „A ty? Už jsi na cestě?“ „Budu tam do tři čtvrtě hodiny,“ povzdechnu si. Odpoví mi jen: „To je zase doba…“ A pak jí to s radostí típnu. Najednou cítím silnou potřebu čerstvého vzduchu, a tak se vydám k tomu nouzovému východu. Pokaždé, když mluvím s Dankou, tak mě bolí hlava. A zrovna dneska jsem to opravdu nepotřebovala zažít. Člověk by nevěřil, že něco takového dokáže zničit celý můj večer. Jen co se dostanu ven, s povzdechem si opřu čelo o chladnou zeď a zavřu oči. „Vypadáš zruinovaně,“ podotkne hlas vedle mě a já si uvědomím, že cítím cigaretový kouř. Zvednu hlavu ode zdi a ve slabém světle uvidím růžohlava. No to mi tak ještě chybělo. „To teda díky,“ ušklíbnu se na něj.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250457
„Prej ti to tam jde,“ kývne směrem, kde jsou za zdmi jeho internetoví kámoši. „Jo?“ podivím se. „Jo,“ přikývne. „Prej ti to jde jako rybě ve vodě. Děláš si nové kamarády?“ „Spíš se to snažím přežít se svými zahanbujícím nedostatkem informací o internetu,“ přiznám a opřu se zády o chladnou zeď. Protože jsem vyběhla jenom nalehko, bez kabátu, už mi naskočila husí kůže. „A bavíš se?“ zeptá se mě Jupík. „Docela jo,“ pokrčím rameny. „Až se divím, že v Ondrově světě nejsem tak úplně nemotorná.“ „Ondrův svět?“ zopakuje po mně. „Však víš,“ pokrčím rameny. „Internet a spousta lidí a spousta jeho obdivovatelů a tak.“ „Hm,“ jen zabručí. „Kdo ti volal?“ Kývne hlavou na ten telefon. „Proč mě nemáš rád?“ odpovím mu otázkou. Podívá se na mě, lehce přimhouří oči a pak se ušklíbne. „Není to tak, že bys stihla udělat něco, proč bych tě neměl rád, ale prostě se mi nelíbí to, že jsi s Andym.“ „Proč?“ zeptám se ho jednoduše. „Podle mě je nefér ho vtáhnout do celé té záležitosti s dítětem.“ Pokrčím jen rameny a o tu zeď si opřu i hlavu. „Já jsem ho nenutila, aby si se mnou začal. Věděl o Melí, věděl, do čeho jde.“ „Opravdu?“ zeptá se mě s úšklebkem. „Ale podle mě si to pořád ještě neuvědomil.“ „A podle mě je zase nefér, že nerespektuješ rozhodnutí, které udělal,“ oznámím mu. „A taky, Melí není žádný kámen, co stahuje dolů, Melí je moje holčička a prostě je součástí mého života.“ „A tobě Andy přijde jako člověk, který je připravený mít najednou zčistajasna vlastní rodinu?“ Podívám se na něho, zatímco on sleduje svoji cigaretu. „Andy možná ne, ale ten Ondra, s kterým chodím já, ten je podle mě skvělý.“ Ušklíbne se a podívá se na mě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250457
„Jsi roztomilá.“ Lehce se zasměju. „Ach, Jupíku, měl bys mě přestat urážet. Vypadá to, že se budeme vídat častěji.“ Pokrčí rameny a znovu si potáhne, než se usměje. „Dáš mu kopačky, jen co uvidíš, jaký bordel máme v bytě.“ OoO „Vážně se mnou nemusíš jít,“ usměju se slabě. „Neblázni, Esterí, přece nepojedeš teď sama do nemocnice,“ prohlásí a pak mi pomůže do kabátu a na sebe si nasadí tu pletenou čepici. Chytnu ho za ruku, když se zase dereme tím shlukem lidí ven z klubu. Celá cesta do nemocnice proběhne podivně v klidu. Vlastně spolu nemluvíme, což je na Ondru dost neobvyklé. Myslím, že se mi snaží poskytnout čas na přemýšlení, možná si i myslí, že se o svou sestru bojím, což je možná částečně pravda. Ale jen částečně, většinu času spíš jen kypím vzteky. Tohle je typický… Ona prostě musí zavolat a něco zkazit. Nehledě na to, že jsem netoužila po tom, aby ji Ondra poznal. Určitě na něj bude samý úsměv a samé zdvořilé slovo a on pak bude tvrdit, jak úžasný člověk to je. Jako se to stalo už tolikrát předtím. Jsem sice moc ráda, že se mnou jede, a jsem taky ráda, že ho to vůbec napadlo a že o mě má starost, ale nejsem nadšená z toho, že by Ondra měl potkat další část mé rodiny. A navíc, nejsem si jistá, že po zbytek dneška budu extra moc dobrá společnice. Ondra mi stiskne ruku a tím mi dá na vědomí, že už je čas vystoupit. Trochu se na něj usměju a pak společně vystoupíme na čerstvý vzduch a spěcháme do nemocnice. Když se dostaneme až na pohotovost, pustím jeho ruku a začnu se rozhlížet poté její blonďaté hlavě. Fakt je, že Danka vlastně není blondýna. Jako já i Máca je přírodní brunetka, ale nechala se obarvit. Někdy mám pocit, že to udělala jenom proto, aby si ji s námi nikdo nespojoval. No jo, rodina nade vše, co? „No to byla doba! Čekám tady snad týden!“ uslyším její křik a vím, že ona mě už našla. Uvnitř si povzdechnu a otočím se na ni.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250457