čas.“
Kéž by… „A co tramvaj nebo metro?“ „To je to samý! Kdy přijedeš? Už tu tvrdnu dost dlouho.“ „A nemohl by Máca? Pro mě teď opravdu není nejvhodnější
„Ten?!“ zeptá se, jako bychom se bavily o svrabu. „Ten má přece to dítě.“ To dítě… To dítě… „A co ten tvůj přítel?“ povzdechnu si. „Rudolf je teď plně zaměstnán, nehodlám ho rušit při práci s takovou prkotinou.“ Ale mě rušit může. No, to je fakt skvělý… „Tak kdy přijedeš?“ zeptá se znovu. Povzdechnu si. Pravda je, že se mi tam nechce, že ji nechci vidět a že jí pravděpodobně asi nic moc vážného nebude. Ale zase na druhou stranu by jí tentokrát něco být mohlo. Přece jenom, je v nemocnici, ne? Nemůžu ji nechat cestovat jen tak samotnou, když je zraněná nebo nemocná, ne? Je to mrcha, a to pořádná, ale pořád je to moje sestra. „A kde jsi?“ „U Milosrdných sester,“ oznámí mi. „A ty? Už jsi na cestě?“ „Budu tam do tři čtvrtě hodiny,“ povzdechnu si. Odpoví mi jen: „To je zase doba…“ A pak jí to s radostí típnu. Najednou cítím silnou potřebu čerstvého vzduchu, a tak se vydám k tomu nouzovému východu. Pokaždé, když mluvím s Dankou, tak mě bolí hlava. A zrovna dneska jsem to opravdu nepotřebovala zažít. Člověk by nevěřil, že něco takového dokáže zničit celý můj večer. Jen co se dostanu ven, s povzdechem si opřu čelo o chladnou zeď a zavřu oči. „Vypadáš zruinovaně,“ podotkne hlas vedle mě a já si uvědomím, že cítím cigaretový kouř. Zvednu hlavu ode zdi a ve slabém světle uvidím růžohlava. No to mi tak ještě chybělo. „To teda díky,“ ušklíbnu se na něj.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250457