Page 1

„Ahoj. Co ty tady? Pojď dál. Hynek stejně není doma.“ Nechápu, proč ji už mezi dveřmi seznamuji s mou nezáviděníhodnou situací. Nejspíš můj moudrý mozek předpokládá, že ji nepřítomnost švagra, se kterým se ona viděla všehovšudy dvakrát, povzbudí. A taky že jo. Jituš nacvičeným manévrem shodí těžké ocvočkované boty a nahrne se do kuchyně. „Jé. Můžu?“ žádá mě o můj nápoj útěchy. Ještě horký čaj jí vysloveně přijde k chuti. Ještě než stačím odpovědět, omotává své dlaně kolem hrnku a nechává si horkou párou hřát obličej. Musí být hodně prokřehlá. Zapínám konvici, aby mi pomohla nahradit nejčerstvější ztráty. S těmi staršího data mi už zřejmě nikdo nepomůže. Moje mladší sestra si zatím sedá k oknu. Je stále stejná. Netrpí žádnými zábranami. Za neuvěřitelně krátkou dobu se zmocnila mého čaje, mé židle, mého večerního klidu a navíc mám pocit, jako by mi za zády drnčelo rádio. Já sama si nikdy rádio nepouštím. Cítím se tak ještě více okradená, než ve skutečnosti jsem. „Něco se děje u našich. Máma mi včera volala a bulela do telefonu. Táta je magor. Já jsem to říkala vždycky. Jenom ne před ní. Věčně se ho zastává. Nechápu proč. Táta není férovej a nikdy nebyl. Je na mámu hnusnej. Se jí divím, že to s ním ještě vydržela. Máma je dobrá. Nezaslouží si, aby na ni táta řval a mydlil ji. No, nekoukej! Je to pravda!“ nakloní se blíž k mým udiveným očím. „Máma občas jednu schytá. Můj Fanda nebyl jinej. Už je pryč. Naštěstí. Ale to je jedno. Prostě musíme jí nějak pomoct. Teda ty jí musíš pomoct. Na mě by stejně nedala. Kdybych se tam objevila, nebylo by to k ničemu. Začala by se vyptávat. Nesnese, že nedělám. Vyrazili mě. Zase. Dělala jsem tři tejdny. Já nevím, co proti mně pořád maj. No tak kouřím, no. A co má bejt? Ukaž mi někoho, kdo dneska nehulí? Jestli je to Marlborka nebo Marjánka… To je fuk, ne?“ Teprve teď si uvědomuju, že se chovám stejně jako moje sestra. Rukama svírám sálající hrnek, nos strkám až těsně nad hladinu a hrbatím se u stolu jako rádio, které, nevím kdo, pustil. Já jsem tu kvílející osobu pustila přece jenom přes práh!

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250455


Poslouchám jen jedním uchem. Tím, co je ke zdroji informací blíž. To druhé se snažím chránit. Mám své uši, nevím proč, ráda. Přesto vím ve vteřině všechny novinky kolem naší povedené rodinky. Ukládám je zatím stranou. Jako nepříjemná lejstra hromadící se k vyřízení. Jednou na ně dojde. Mělo by. „Ségra. Kromě toho… lítám v průšvihu. Né, nejsem závislá. To hlídám. Ale sem švorc. Prostě nemám. Prašulky se rozkutálely. Zejtra musím zaplatit nájem. Jinak půjdu. Půjčíš?“ dětinsky na mě zamrká. V tu chvíli vypadá jako mrkací panenka, které nelze odolat. Každá holčička by si takovou přála. Jituš dovede být roztomilá. Jenomže já už nejsem malá holka, co si hraje s panenkami. O sestřiných střídavých úspěších v nacházení práce a okamžitých neúspěších v práci vydržet něco vím od mámy. Vlastně si na svoji milovanou Jituš posteskla pokaždé, kdy jsme spolu mluvily. Nepřikládala jsem tomu nikdy žádný zvláštní význam. Ségra byla vždycky trochu rebelka, trochu bohém. Realitu kolem sebe nebrala vážně. Ve své naivitě jí pak velmi snadno podléhala. Že se kamarádí s  feťáky, o tom jsem věděla dřív, než nad tím spráskla ruce máma. Stejně na ni ale nedala dopustit. Divím se, že má teď Jituš strach říct jí celou pravdu. Že by jí už maminka přestala krýt záda? Přemýšlím zřejmě déle, než je moje potetovaná návštěva schopna snést. Rozhlasové vysílání ještě nekončí: „Inko, přece mě v tom nenecháš. Jsme snad ségry, né? Příště zas pomůžu já tobě. Slibuju. A vůbec. Nejseš už náhodou těhotná? Jako… že bych ti to mohla vynahradit. Pohlídala bych ti caparta.“ Tak tohle neměla. Tohle prostě říkat neměla. Zasadila mi žihadlo přímo do citlivého malíčku. Cítím, jak mi postižené místo opuchá. Není to však prst, co tak rapidně zvětšuje svůj objem, ale tajemné místo pod hrudní kostí. Už dlouho tuším, že tam má svůj pelíšek moje duše. Sakra. O tomhle se s ní bavit nechci. To jí radši půjčím ty peníze a slíbím jí, že za mámou dojedu. Ale o dětech tu s touhle jezinkou, co nosí vlasy nazeleno, diskutovat nebudu. „Se hned neurážej. Sem to tak nemyslela. Chtěli jste snad děti, ne?

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250455


Vždyť to není žádná tragédie. Si dej žádost o adopci a máš to. Sem to někde slyšela. Prej se chtěj zbavit děcáků, nebo co. Tam musí bejt děcek! Hele, neváhej a jdi do toho. Máš hodně smutný oči, ségra! To já poznám. Máš fakt proklatě smutný oči!“ Dostala mě. Odhadla mě úplně přesně. A ještě mi nakonec pomohla víc než já jí. Ani pár tisícovek, které jsem jí strčila do kapsy ušmudlaného kabátu, nemůže tohle pošťouchnutí zaplatit. _________________________________________________ „Ingrid! Povídám, že jsem tady! Probuď se! Buď páníčkovi po vůli! Nevidíš, že tě chce mít rád? Považuj si toho! No tak! Čapni ho, ať víš, jak je kvůli tobě tvrdej. Dělej! Slyšíš? Potřebuju tě! Seš má žena, tak se krucinál snaž!“ To už není sen. Zdálo se mi něco o kočárku. Takovým bledě modrým s velikými koly. Tohle už nemůže být hlas ze snu. Hynek se vrátil. Jeho obrovské tlapy se mi dostaly pod pyžamo. Kroutí mi oběma prsy. Rvou je z kořenů, pleskají do nich a přitom se náramně baví. Jestli hned něco neudělám, zešílím bolestí. Na břicho mi útočí jeho ztopořený úd. Přišel čas plození. V tu ránu si vzpomenu na radu chytré horákyně, co ulítává na marihuaně. Jsou i jiné možnosti, jak se stát mámou. Určitě méně bolestivé. Vzít do ruky ho však musím. Alespoň ještě dnes. Jinak by mě snad zabil. Buší do mě, abych si plnila své noční povinnosti. Má pravdu. Jsem jeho žena. Muži to mají jinak. Muži jsou našimi pány. A mají své potřeby. Tak to zkrátka je. Vypínám se. Potřebuji nemyslet a necítit. Nenávidím svoje tělo, kvůli kterému to všechno je. Dráždí Hynka a mě odmítá dát dítě. Soustředím se na jediné. Nebýt jeho součástí. Opouštím ho. Nevzdaluji se příliš. Postávám u něj a je mi líp. Dokonce mě pošťuchuje škodolibost: Ha! Tak tady to máš. Užij si to. Kdybys mi konečně dalo, co po tobě žádám, nestrkal by teď do tebe rozzuřený muž svůj natěšený klacek a nemučil by tě k slzám. Třeba si konečně dáš říct.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250455

Zápolení (Ukázka, strana 99)  
Zápolení (Ukázka, strana 99)