Fabián přikývl. „Až budeš hotový, zavolej na nás.“ Jakub ještě zakroutil hlavou a řekl si, že ač by Fabiánovi skutečně většina mužů záviděla, on by jeho život nechtěl. Ale k tomuto závěru by chlapi asi dospěli až poté, co by si to vyzkoušeli. Jakub se postavil a pohlédl na stojan. Stála na něm bílá miska ve tvaru mušle. A na jejím dně se třpytil prsten. Nejraději by jej hned vzal, ale bylo mu jasné, že tak snadné to nebude. Roztáhl dlaň a opatrně se dotkl prstenu. Chvíli čekal a když se nic nestalo, uchopil jej a čekal. Rozhlížel se okolo a nic se nedělo. Pak si ho nasadil na prst a znovu se rozhlédl. Zase nic. „Tak to bylo snadné. Musím vás zklamat Sofí a Fabiáne, ale podívejte co mám.“ Viděl jen jejich obrysy a bylo mu jasné, čemu se věnují. „Takže s tím hned přestaňte a přijďte si mě vyzvednout.“ Fabián se vynořil ze stínu. „Sakra, ty jsi ale otrava, ani jsme nezačali a ty už…pane Bože.“ „Co je?“ zeptal se Jakub, ale Fabiánovy zorničky se rozšiřovaly a stín nad Jakubovou hlavou rostl. Hlasitě polkl. „Asi se nemám otáčet, co?“ „Myslím, že právě to bys raději měl,“ řekla Sophie, která se držela Fabiánových zad. Jakub se velmi pomalu otočil a stoupal pohledem k obludě, která za ním vyrostla. Byla to ta samá ryba, co se mu prve chtěla zakousnout do krku. Jen byla o něco větší. Vlastně o dost větší. „Ou, tebe asi na prut neulovím, co?“ Ryba vycenila své obří zuby. „Krásný úsměv, kotě. Nechci ti radit, ale asi bys měla změnit zubaře.“ Ryba zařvala na celé kolo, až to s Jakubem zatřáslo. „A taky bys měla víc používat ústní vodu, jinak se s tebou nebudou chtít kluci líbat.“ To už obluda nevydržela a máchla po Jakubovi ploutví. Poprvé se sehnul, narovnal se, ale po druhé dostal ránu a zamířil do vody. Chtěl se vynořit, ale než tak mohl učinit, ryba skočila za ním a přímo na něj. Její obrovské tělo se plácalo nad ním, takže neměl kudy se dostat k hladině. „Musím mu pomoct,“ křičel Fabián, ale Sophie ho pevně držela. „To ani náhodou. Ty musíš přežít.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250454