„Vzpomínáš si na její poslední přání?“ Hloupá otázka. Jako by snad mohl zapomenout! Když mu jej Arthur poprvé tlumočil, měl sto chutí ho zabít a jen láska k ní a jejich přátelství mu to nedovolovaly. „Jména už jsou…“ „Nechci to slyšet!“ Sebastian prudce vstal, přešel ke kamnům, kde ještě doutnalo několik uhlíků, a opřel se rukama o zeď. Arthur zaváhal. Nedošlo mu dříve než v té chvíli, co může svými slovy způsobit. Chtěl mu jen říct, jak je daleko, aby věděl, že nezapomněl na svou povinnost k jejich přítelkyni. „Začal jsem psát…“ „Nechci to slyšet, jasné?!“ Ze Sebastianových šedých očí sršely jiskry, jako by se snažil vypálit pohledem do zdi díry. „Promiň…,“ vypravil ze sebe zdráhavě Arthur. Znovu si připadal jako malý kluk, který řekl, co neměl. „Už něco víte…?!“ zeptal se Sebastian namísto přijetí omluvy a věnoval kamarádovi stinný pohled. Tak jako Seby předtím věděl, o kom Arthur mluví, teď to bylo naopak. „Ne…,“ vydechl umírající a sklopil hlavu. Nechtěl mu ublížit ani připomínat bolestné nástrahy života. Myslel si, že to přijme, většinou byl přeci tak vyrovnaný… Hleděli jeden na druhého a zdálo se, že co je kdysi spojovalo, je nyní má nadobro rozdělit. Arthur sklopil hlavu. Velmi rád by pro Sebastiana něco udělal, ale neměl jak. Zvedl se k odchodu. Doufal, že u něho najde sílu, pochopení, že dostane jeho požehnání a souhlasné přitakání, jak správné je, aby pokračoval… Ale teď už bylo jisté, že od něho žádal příliš a tohle mu Sebastian Rawne poskytnout nemůže. Cítil truhlářův pohled na svých zádech, tak se ještě naposledy zastavil ve dveřích, aby mu řekl: „Odpusť mi, že jsem zaryl nůž svých slov do starých ran ve tvém srdci. Musíš stále věřit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250446