Její úmysly byly jistě čisté jako křišťál. Jejich opětování by však zavánělo hnilobou a zápachem rozkladu. Má tedy sdělit pravdu? Že k Verunce nic necítí? Že si na ni během své pracovní cesty ani jednou nevzpomněl? Její maily mazal nepřečtené, na její textové zprávy vyhlásil za pomoci svého přítele embargo. Padaly někam, odkud je nevytahoval. Už při odletu totiž zjistil, že ho obtěžují. Mísily se mezi myšlenky na Kláru a to jim nepříslušelo. Ne. Verunku nemiluje. Kdo ví, jestli ji má vůbec rád. Neměl ji rád, ani když byl s ní. Ani když byl v ní. Nezáleží mu na ní. Přesto mu přijde příliš kruté, aby si musela číst: „Odpusťte, nešlo o lásku. Zapomeňte na mě a na vše mezi námi. Byla to jen hra. Nebo omyl. Co se Vám líbí víc...“ Upřímně sepsaná zpověď končí zpátky ve směšné obálce. Robertovi však do smíchu není. Je až s podivem, že s jeho bohatou historií vztahů nezůstává k citovému výjevu své poslední přítelkyně lhostejný. Dopis nepřikládá k hromádce určené k recyklaci, nýbrž odchází s ním do svého jediného obývaného pokoje, aby jej uložil do archivu. Své významné vzpomínky si Robert uchovává v pestrobarevné krabici od bot. Vůbec nepřemýšlí nad tím, proč to dělá. Nemyslí si, že by se chtěl k této věci ještě někdy vracet. Přečetl jednou a dost. Má v sobě jasno. Ani láskyplně laskavé odstavce nemohou v jeho citech k Verunce nic změnit. Přesto je podivně naměkko. Ještě mu nikdy nikdo neadresoval obsah svého nitra. Nikdo. Roztřesenýma rukama pak dokončil poslední zkrášlovací úpravy v bytě. Je po čtvrté hodině odpoledne a Robert už zcela pokojný a klidný čeká před hlavní branou firmy na ženu, od které by byl podobný dopis požehnáním. Jsou domluvení. Klára naposledy, dnes už popáté, zaklapla svůj notebook s cizojazyčnými nahrávkami. Brašnu s tímto dobrým služebníkem přehodila přes levé rameno. Na pravé zavěsila nehezkou pracovní kabelu. Je dnes kupodivu rychlejší než její studenti. Zdá se, že nikdo domů nepospíchá. Pospíchá jenom paní lektorka. Nikoliv však domů. Těší se na schůzku se studentem z nejmilejších. Měla by mu už konečně přisoudit nejvyšší post. Ještě se však zdráhá sama sobě přiznat, že Robert je jediným nejmilejším ze všech. „Jak jste si užila víkend, paní učitelko?“ nemá se stále k odcho-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250445
du pan Chudý. Přišel dnes do kurzu až po jeho začátku. Teď se snaží dohnat osobnější konverzaci, která většinou hodině předchází. Možná by rád získal typy na další příjemné procházky. Přistěhoval se nedávno a teprve se seznamuje. S okolní krajinou i s lidmi. Určitě mu jeho otázka nepřipadá ani trochu nevhodná. Vždyť kdo by za tak špičkového víkendového počasí seděl doma? Klára. Její apatické děti, navztekaný manžel a ona. Po pátečním odpoledni, kdy se Klára ráčila vrátit domů v o něco jiný čas, než bývá obvyklé, si rodina vychutnala pravou domácí nepohodu. Klářin muž se sice neměl od koho dozvědět, že se jeho žena potulovala s rukou v cizí mužské dlani po pražském letišti, přesto v sobě svého draka neudržel. Kdyby se jen maminka podívala na hodinky dříve, než vešla do bytu! Zjistila by, že má půlhodinový předstih oproti autobusové lince, která ji v pátek vozí z práce. Děti by pak nemusely cpát sluchátka do uší, aby samy sebe ušetřily divokého běsnění svého otce. Ani pubertální syn se s nechvalnými označeními jeho matky nedokázal vyrovnat. Následovaly prudké rány předměty, které se drakovi připletly do cesty. Klára schytala pouze dvě. Nejprve ji zasáhl hrnek s lógrem od kávy u dna. Když se snažila vzniklou spoušť uklidit, udeřil ji pásek od pánských kalhot přímo do páteře. Hodně nepříjemné. Byla to však om náhoda. Drak mrštil kalhotami, aniž by zaměřoval cíl. Nešlo tedy o přímý útok. Jedno z těch mírnějších nedorozumění skončilo pak domácím vězením pro všechny. Pro uši pana Chudého tahle historka určitě není. Klára tedy jen něco neurčitého odbroukne a při tom zvučně zacinká klíči od učeben. Doufá, že zvídavému studentovi dojde, proč už se dnes více nedozví. Paní lektorka je definitivně na odchodu. Na spěšném odchodu. „Ahoj, těšil jsem se na tebe!“ odchytí Robert svoji milou hned za průchozími turnikety. Nedbá na to, aby si nějaký známý nepovšiml jeho mimořádné náklonnosti. Odlehčí Kláru o její zavazadla a vede ji k zaparkovanému vozu. „Je krásně, viď? Chtěla by ses jít projít někam za město?“ Klára by chtěla za město. Je to vlastně jediná podmínka, kterou pro schůzku s Robertem má. Je moc ráda, že ji nemusí vyslovovat sama. Zdá se, že oba vědí své.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250445
Turisty a víkendovými cyklisty oblíbené údolí si v první pracovní den užívá svého zaslouženého odpočinku. Kromě jednoho zamilovaného páru je tu už jenom volavka, hejno kačen, neposedný ledňáček a sem tam se ukáže zvědavá veverka. Ryby v řece jakoby ani nebyly. Sluníčko probleskuje vysokými stromy na okolních prudkých stráních. Blízko uhánějící vody je přesto znatelně chladněji než na rozpáleném parkovišti. „Není ti zima? Nechceš moji bundu?“ šeptá Robert Kláře těsně u ucha. Zastavili se na místě pod skálou. Nejprve je upoutal velký pták stojící na kameni v řece. Potom upoutali jeden druhého. Tisknou své nepokojné hrudníky k sobě, jako by se chtěli vmáčknout do druhého těla. Robert přitom přejíždí Kláře po zádech. Sem tam si dovolí odbočku směrem k holým pažím, ale dolů až na stehna sevřená těsnými džínami se neodváží. Klára se koupe v řece. V řece lásky. Ta skutečná řeka pod nimi jí k tomu jenom po svém přizvukuje. Chvílemi se ocitne až pod hladinou. To když jí Robert mezi hodně vroucnými polibky nenechá nadechnout. Nemůže se jí nasytit. Muž, který nikdy neměl o potravu všech chutí nouzi, teď hltá úplně nový pokrm, který mu přichystala skutečná láska. Chutná úplně jinak. Naprosto jedinečně. Robert krmí svůj hlad a stále nemá dost. Ruce si už našly průnik mezi tričkem a sametovým bříškem. Dostávají se na holou pokožku v bezprostřední blízkosti Klářiny černé podprsenky. Robert je šťastný muž. Klára mu hoří v náručí. Je jasné, že jeho bundu nepotřebuje. Z obou milenců se valí dlouho zadržované city jako voda u splavu. Ještě mnohokrát zazní ten neslyšný hřmot po zvednutí stavidel. Byli příliš vyhládlí. Dopřávají si přídavky. K druhému mostu u turistické chaty vůbec nedojdou. V podvečer se vrací po tytéž pěšině stejně zadrhávajícím se tempem, jakým sem přišli. „Kdy tě zase uvidím?“ ptá se Robert pod kaštanem, který si pomalu zvyká na opakující se představení. „Zítra. Máme přece němčinu. Zítra je úterý. Mám přijít?“ „Jak se můžeš ptát? I kdybych dostal předvolání ředitelem, ty budeš mít přednost.“ Klára se krásně usměje. Ještě nemyslí na dračí sluji na kopci. Ještě ne.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250445