Její úmysly byly jistě čisté jako křišťál. Jejich opětování by však zavánělo hnilobou a zápachem rozkladu. Má tedy sdělit pravdu? Že k Verunce nic necítí? Že si na ni během své pracovní cesty ani jednou nevzpomněl? Její maily mazal nepřečtené, na její textové zprávy vyhlásil za pomoci svého přítele embargo. Padaly někam, odkud je nevytahoval. Už při odletu totiž zjistil, že ho obtěžují. Mísily se mezi myšlenky na Kláru a to jim nepříslušelo. Ne. Verunku nemiluje. Kdo ví, jestli ji má vůbec rád. Neměl ji rád, ani když byl s ní. Ani když byl v ní. Nezáleží mu na ní. Přesto mu přijde příliš kruté, aby si musela číst: „Odpusťte, nešlo o lásku. Zapomeňte na mě a na vše mezi námi. Byla to jen hra. Nebo omyl. Co se Vám líbí víc...“ Upřímně sepsaná zpověď končí zpátky ve směšné obálce. Robertovi však do smíchu není. Je až s podivem, že s jeho bohatou historií vztahů nezůstává k citovému výjevu své poslední přítelkyně lhostejný. Dopis nepřikládá k hromádce určené k recyklaci, nýbrž odchází s ním do svého jediného obývaného pokoje, aby jej uložil do archivu. Své významné vzpomínky si Robert uchovává v pestrobarevné krabici od bot. Vůbec nepřemýšlí nad tím, proč to dělá. Nemyslí si, že by se chtěl k této věci ještě někdy vracet. Přečetl jednou a dost. Má v sobě jasno. Ani láskyplně laskavé odstavce nemohou v jeho citech k Verunce nic změnit. Přesto je podivně naměkko. Ještě mu nikdy nikdo neadresoval obsah svého nitra. Nikdo. Roztřesenýma rukama pak dokončil poslední zkrášlovací úpravy v bytě. Je po čtvrté hodině odpoledne a Robert už zcela pokojný a klidný čeká před hlavní branou firmy na ženu, od které by byl podobný dopis požehnáním. Jsou domluvení. Klára naposledy, dnes už popáté, zaklapla svůj notebook s cizojazyčnými nahrávkami. Brašnu s tímto dobrým služebníkem přehodila přes levé rameno. Na pravé zavěsila nehezkou pracovní kabelu. Je dnes kupodivu rychlejší než její studenti. Zdá se, že nikdo domů nepospíchá. Pospíchá jenom paní lektorka. Nikoliv však domů. Těší se na schůzku se studentem z nejmilejších. Měla by mu už konečně přisoudit nejvyšší post. Ještě se však zdráhá sama sobě přiznat, že Robert je jediným nejmilejším ze všech. „Jak jste si užila víkend, paní učitelko?“ nemá se stále k odcho-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250445