S elánem, který byl Andy v tuhle ranní hodinu naprosto cizí, si nazula tenisky, a už to brala přímou čárou rovnou do lesa. Ve spěchu si div cestou nezašmodrchala nohy a nepřivařila mozek horlivým rozmýšlením nad tím, jak se má teď k Rodovi chovat. Důvěrně? Nebo by měla raději dělat, že se absolutně nic nestalo? Že ta minulá noc neexistovala? Snad právě to se tu nabízelo jako nejschůdnější řešení. Mlžení. Vzhledem k tomu, že opravdu neznala ani detail z jeho osobního života, to bylo nejrozumnější, co mohla v danou chvíli udělat. Předstírat, že se mezi nimi dvěma vlastně vůbec nic nestalo. Když se o deset minut později vracela zase jakžtakž vnitřně posbíraná a vyrovnaná, Roderik už měl spacák a deku poskládanou a nacpanou v krosně. Na palouku bylo jen jediné velké vyležené místo. Andy se rozechvěle nadechla a namířila si to rovnou ke svému spolunocležníkovi. Seděl u ohně, který jakýmsi zázrakem stále skomíravě doutnal. „Tak jak ses vyspala?“ prohodil jejím směrem mile. „Hezky,“ přiznala s narůžovělými tvářemi. Tolik k plánu předstírání. Nevypadalo, že on by se chystal cokoli popřít nebo se přetvařovat. „A ty?“ „Taky,“ dodal mrzutě. Překvapilo ji to. „Dlouho jsem neprospal skoro celou noc. Mohlo se nám to stát osudným,“ postěžoval si rozrušeně. Andy v tom prohlášení vycítila i jasně patrný podtón vzteku, což ji rozhodilo. Proč by mu to mělo vadit? Jsou naživu a v pořádku. Oba maximálně odpočatí. A nevrlí… „Promiň,“ špitla nakonec kajícně, ačkoli netušila, za co se vlastně omlouvá. Nejspíš ale proto, že ho její pláč donutil se k ní nastěhovat a… to další. V tichosti se posadila na protější stranu do trávy. Pokrčila nohy a srovnala je před sebe. Z Roda však pohled nespouštěla. Mračil se jak obloha nad nimi, která slibovala pořádný liják. „Není to tvoje vina,“ dodal hlasem, ze kterého div neodkapávala samozřejmost. Oddechla si. „Neměl jsem usnout.“ „Stalo se,“ doplnila Andy s rychlým myknutím ramen a zahryzla se do jablka, které po ní hodil. Pomalu se jí tohle ovoce zajídalo a začínalo lézt i ušima, jenomže pořád lepší, než hladovět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250368
„Jo,“ zamrmlal si pod nos. „Naštěstí se nic nesemlelo, Rode.“ Pokusila se mu zvednout náladu. Zamračil se dvojnásob. „To jo, jenže mohlo.“ Na chvilku si nebyla jistá, jak to vlastně myslí, jestli mluví o nich nebo o nebezpečí. Rod se na ni dlouze zadíval a dodal: „A to se netýká jen těch lysých šmejdů. Co kdyby nás třeba vyčmuchala Alanova partička? Nebo nějakej jinej lidskej ksindl?“ „Teď mluvíš jak ti opeřenci!“ postěžovala si naštvaně. „Tak ať? Ještě řekni, že to není pravda! Lidi se snad k sobě v době nouze chovají líp jak dřív? Hm?“ vyptával se s očima na dvě uzounké štěrbinky vyzývající k odpovědi, kterou však už dávno znají. Andy si ho přeměřila podmračeným pohledem. Nesnášela manipulace. Měl sice pravdu, ale ani za mák by to nepřiznala. Byl to magor! Měl by být rád, že se vůbec vyspal. Byli živí a celí, co víc jako chtěl? Místo toho se tvářil, jako by ho snad přiotrávila, uhranula nebo očarovala. Ts! „Tak sis za mnou neměl lehat, když ti to leží v žaludku!“ štěkla. Překvapeně na ni pohlédl s obočím vzhůru. „Kdybych to neudělal, tak mi tu bulíš celou noc,“ pověděl pak prostě. „Prosím!?“ vyprskla dotčeně, a bleskově se postavila. Ruce se samy scvakly do pěstí. Shlížela na něj svrchu, ačkoli to k jeho výšce byl dost nepodstatný rozdíl. Pohledem se ho pokoušela zatlouct do země. „Popři to,“ vyzval ji s vítězným úšklebkem. „Trhni si!“ zavrčela. Odhodila ohryzek do popela, posbírala si celkem suché oblečení a s hlavou vzhůru se vydala zpátky do lesa. „Do pěti minut odcházíme!“ zakřičel za ní Rod. Neotočila se a pouze mu na znamení toho, že slyšela, pozvedla prostředníček. Za zády se Andy ozval hrdelní smích, a to ji dopálilo snad asi nejvíc. „Idiot!“ mumlala vztekle, zatímco se trhanými pohyby soukala do pomačkaných riflí, které už zažily i lepší časy. „To je takovej podělanej kretén! Bože, za co já?! Nemohl být aspoň trochu hnusnej
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250368
a tlustej?“ lamentovala si dál nahněvaně pod fousy. Prsty se přitom pokoušela pročísnout vrabčí hnízdo na hlavě, a celkem se jí i dařilo. „A pak ten zadek! Proč ho nemá třeba jako vrata? Alespoň bych při chůzi sledovala, kam vůbec šlapu… Ne! Je to celé nejspíš za trest! Ano! Ale co jsem jako komu udělala?“ nadávala jak špaček na drátě, zatímco si na obrovské Rodovo triko navlíkla jeho velkou mikinu. Druhý spacák! „Tohle všechno je prostě jen hodně blbej vtip, a já se nejspíš proberu z téhle podělané noční můry. Jo! A nejlíp v mojí staré posteli a- “ „Nenaspala ses snad dosyta, že zas přemýšlíš nad postelí?“ ozvalo se jí za zády temně. Poplašeně vykvikla, ale i v tom zděšeném nadskočení se stihla otočit. Rod stál Andy za zády s rukama poskládanýma na hrudi. Zlobil se. Jak to udělal, že ho nezaslechla? „Co tady špehuješ!“ vyjela na něj rozzuřeně. „Nešpehuju, maličká! Řekl jsem, že do pěti minut vyrážíme! Tobě je to ale zřejmě jedno, co?“ stěžoval si popuzeně. A podle ní se momentálně hodně krotil nad výběrem slov. „Do prdele, aby tě pár minut navíc náhodou nezabilo!“ utrhla se na něj zlostně, a bylo jí volný, co za slova použije. Ruce přitom ofenzivně rozhodila do stran, aby je hned na to ve výhružném gestu zapíchla do boků. Narovnala se, a i s pouhýma dvěma centimetry výš si hned připadala silněji. „Jo, tos uhodla!“ štěknul Andy z blízka do tváře. Pohlížel na ni opravdu nasraně. A ona si zas přišla úplně malinká. Kam se, zatraceně, ztratily ty dva centimetry odvahy navíc? „Vážně se cítíš tak moc v bezpečí?“ vyptával se povýšeně. „S tebou?“ zasyčela. „Dovol, abych se nahlas zasmála!“ odbyla ho nastavenou dlaní. Roderikovi viditelně tiklo v pravém oku a rozšířil nozdry. Přimhouřila oči. „Přesně o tomhle tady mluvím! Zase se mě chystáš zastrašovat, co?“ Snad aby Andy tohle sprosté nařčení vyvrátil, Rod samovolně couvnul vzad. „Jdeme!“ zavrčel hrdelně, ale s absolutně pasivním obličejem. Jak ji tenhle jeho rádoby klidový stav štval. Na co si sakra hrál? Tomuh-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250368