požadovaný kus oděvu najde. Nedokázal si ho však sám obléci. Ellad tedy znovu pomohl a znovu přitom zapochyboval o přítelových slovech. Zítra neodjedeme. Je příliš zesláblý, pomyslel si. Nahlas ale neřekl nic. Jen uložil Kolina do lehu, pár minut počkal, než mladík usne, a opustil místo táboření. Doufal, že v okolí najde nějakou vodu, protože všechny své zásoby spotřeboval na přítelovo zranění a na polévku. Povedlo se a nemusel ani moc daleko. Kus cesty porostem směrem na východ, tedy přes noční tábořiště černých jezdců, tekla říčka, jejíž veselé zurčení chlapci v hledání hodně pomohlo. Tok říčky byl rychlý a její příjemně studená voda přeskakovala kameny, naplavené dřevo a jiné překážky s šuměním a šploucháním, které se vskutku dalo označit za veselé, Elladovi však do radosti chybělo mnoho. S potlačovanou rozmrzelostí naplnil svou i Kolinovu lahvici, opláchl misky a odvedl k vodě postupně i oba koně. Nejprve však hnědáka Wicka. Potom si dřepl k vychládajícímu ohništi, nasupeně hleděl na tu žhavou hromádku popela a zdálo se mu, že se čas zastavil. Kéž by, říkal si v duchu. Tím by se zastavili i černí jezdci s Nikem. Ale to ne. Naopak. Oni ujíždějí dál a dál, a jejich náskok roste. S tím vstal, rozzlobeně kopl do nejbližšího klacku a vydal se hledat něco k jídlu. Zásoby Kolina i ostatních samozřejmě zabavili černooděnci a ty jeho pro dva stačit určitě nebudou. A také alespoň nějak rozumně zabije čas. Toulal se po okolí až do setmění, ale nic moc nenašel. Jen Kolinovy boty, každou v jiném křoví, pár jedlých bobulí a podařilo se mu kamenem trefit jednoho neopatrného zajíce... No, muselo to stačit. Vrátil se ke stále ještě spícímu příteli, znovu rozdělal oheň, ušáka stáhl, vyvrhl, nabodl na jednoduchý rožeň a dal se do pečení. Není na něm skoro žádný maso, uvažoval s pohledem upřeným na hubenou pečínku a jeho nálada se nezlepšila. Po půl hodině začala spoře osvalená kostřička vonět a ta vůně vzbudila Kolina. Tedy Elladovi to alespoň tak připadalo. Mladík totiž náhle a zcela nečekaně otevřel oči, zhluboka nasál provoněný vzduch a naprosto vážně řekl: „Pečínku teď nechci, dej mi zase polívku. Nejdřív bych ale ocenil něco k pití.“ S tím se posadil a čekal. Elladovi pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval z toho dvojího překvapení – mladíkových slov a také, a to hlavně, z jeho zcela samostatného posazení. To opravdu nečekal. Že bychom ráno skutečně odjeli?! Připustil si stále ještě značně pochybovačně a s lehkým zpožděním Kolina obsloužil. Podal mu lahvici. Pak na chvíli odstranil rožeň, nad oheň přesunul zbylou polévku, kterou tak ohřál, dal pečínku zpátky a nabral sobě i mladíkovi. Večeřeli mlčky. Oba věděli, že na rozhovor bude času dost. Kolin snědl svou porci, spláchl ji vodou z lahvice a po hlasitém odříhnutí si sám lehl a zase usnul. Ellad nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250326