požadovaný kus oděvu najde. Nedokázal si ho však sám obléci. Ellad tedy znovu pomohl a znovu přitom zapochyboval o přítelových slovech. Zítra neodjedeme. Je příliš zesláblý, pomyslel si. Nahlas ale neřekl nic. Jen uložil Kolina do lehu, pár minut počkal, než mladík usne, a opustil místo táboření. Doufal, že v okolí najde nějakou vodu, protože všechny své zásoby spotřeboval na přítelovo zranění a na polévku. Povedlo se a nemusel ani moc daleko. Kus cesty porostem směrem na východ, tedy přes noční tábořiště černých jezdců, tekla říčka, jejíž veselé zurčení chlapci v hledání hodně pomohlo. Tok říčky byl rychlý a její příjemně studená voda přeskakovala kameny, naplavené dřevo a jiné překážky s šuměním a šploucháním, které se vskutku dalo označit za veselé, Elladovi však do radosti chybělo mnoho. S potlačovanou rozmrzelostí naplnil svou i Kolinovu lahvici, opláchl misky a odvedl k vodě postupně i oba koně. Nejprve však hnědáka Wicka. Potom si dřepl k vychládajícímu ohništi, nasupeně hleděl na tu žhavou hromádku popela a zdálo se mu, že se čas zastavil. Kéž by, říkal si v duchu. Tím by se zastavili i černí jezdci s Nikem. Ale to ne. Naopak. Oni ujíždějí dál a dál, a jejich náskok roste. S tím vstal, rozzlobeně kopl do nejbližšího klacku a vydal se hledat něco k jídlu. Zásoby Kolina i ostatních samozřejmě zabavili černooděnci a ty jeho pro dva stačit určitě nebudou. A také alespoň nějak rozumně zabije čas. Toulal se po okolí až do setmění, ale nic moc nenašel. Jen Kolinovy boty, každou v jiném křoví, pár jedlých bobulí a podařilo se mu kamenem trefit jednoho neopatrného zajíce... No, muselo to stačit. Vrátil se ke stále ještě spícímu příteli, znovu rozdělal oheň, ušáka stáhl, vyvrhl, nabodl na jednoduchý rožeň a dal se do pečení. Není na něm skoro žádný maso, uvažoval s pohledem upřeným na hubenou pečínku a jeho nálada se nezlepšila. Po půl hodině začala spoře osvalená kostřička vonět a ta vůně vzbudila Kolina. Tedy Elladovi to alespoň tak připadalo. Mladík totiž náhle a zcela nečekaně otevřel oči, zhluboka nasál provoněný vzduch a naprosto vážně řekl: „Pečínku teď nechci, dej mi zase polívku. Nejdřív bych ale ocenil něco k pití.“ S tím se posadil a čekal. Elladovi pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval z toho dvojího překvapení – mladíkových slov a také, a to hlavně, z jeho zcela samostatného posazení. To opravdu nečekal. Že bychom ráno skutečně odjeli?! Připustil si stále ještě značně pochybovačně a s lehkým zpožděním Kolina obsloužil. Podal mu lahvici. Pak na chvíli odstranil rožeň, nad oheň přesunul zbylou polévku, kterou tak ohřál, dal pečínku zpátky a nabral sobě i mladíkovi. Večeřeli mlčky. Oba věděli, že na rozhovor bude času dost. Kolin snědl svou porci, spláchl ji vodou z lahvice a po hlasitém odříhnutí si sám lehl a zase usnul. Ellad nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250326
To snad není možné, vždyť ztratil tolik krve... Teď už však i on uvěřil, že ráno skutečně odjedou. *** Probudili se oba téměř současně. Na východě svítalo, bylo chladno, ale na nebi ani mráček. Čekal je další slunečný den. Kolin se posadil, hlasitě zívl a Ellad k němu stočil své pronikavé modré oči. „Půjde to,“ odpověděl mladík na tu nevyřčenou otázku a opatrně se protáhl. Potom už šlo všechno rychle. Ellad Kolinovi zkontroloval a převázal ránu, doplnil vodu, napojil oba koně a připravil je na cestu. Zatímco mladík převzal zodpovědnost za jejich zásoby a stravování. To nebylo tak namáhavé. No, vlastně téměř vůbec. Mladík sbalil chlapcovu večerní pečínku, vyškrábal zbyteček polévky, snědl ho a nakonec sebe i Ellada ještě odměnil krajíčkem cestovního chleba Ronelu, který chlapec dostal od Laury. Potom vsedli na koně. Kolin s bolestivým heknutím. Na Elladův ustaraný pohled však odpověděl úsměvem a pobídl Wicka. Dali se opět do pronásledování. Teď už ve dvou. Vpředu jel Kolin a za ním Ellad. Po pár hodinách našli další tábořiště černých jezdců a hoch věděl, že se blíží k hranicím. Věděl, že tu černooděnci čekali na tmu a že je brzy čeká úzký, dřevěný most přes Žlutou řeku. Dojeli k němu o hodinu později. „Přejdem ho radši pěšky,“ pronesl chraplavě Kolin a v obličeji měl vepsánu únavu a vyčerpání. V pořádku přece jenom stále nebyl. „Jo, přejdem,“ přikývl Ellad a rychle ještě doplnil: „A potom si všichni chvíli odpočineme.“ Mladík byl tak unavený, že ani neprotestoval. S bolestným syknutím sesedl, uchopil Wickovu otěž a pomalu, opatrně převedl valacha na druhý břeh. Ellad jej následoval. Raula vedl za sebou, a když vraníkova kopyta klapala po silných prknech nad divokým tokem řeky, chlapec se neubránil vzpomínkám. Znovu viděl Iffovu zlomyslně se šklebící tvář a v ústech cítil odpornou pachuť roubíku. Mimoděk se zachvěl. Nebylo to však zimou, ač od zpěněné hladiny pod ním táhl nepříjemný chlad. Myslel na Nika. Jakpak chudák snáší své zajetí? Sám si dovedl jeho pocity velmi dobře představit. Jeho strach a beznaděj. Zvlášť teď po překročení Aranhorských hranic a nezdařeném pokusu o vysvobození. Protože Kolin s ostatními se zcela jistě chystali nešťastného Nika osvobodit. A jak dopadli? Ellad jakoby to všechno viděl před sebou. Urinův vítězoslavný výraz, když jeho muži bitku vyhráli, jeho škodolibý pohled, když Kolina chytili živého a on ho poznal. Jeho krutý smích, když mladíkovi líčil jeho další osud. I jeho zvrácenou radost, když vytasil dýku a vnořil její ostří do ani košilí nechráněného boku svázaného Gimta... A hoch nepochy-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250326
boval o tom, že ten hrůzný čin má na svědomí Urin osobně. Trochu toho muže znal. A ta rána? Ta rána byla v podstatě mistrovské dílo. Byla hluboká i dlouhá přesně tak, aby krvácení neustalo, ale zároveň krev nevytékala příliš rychle. Oběť pak umírala neskutečně pomalu, v bolestech a s vědomím, že smrt skutečně přijde.. Konečně vkročili opět na pevnou zem. Hoch třepnutím hlavy zahnal černé myšlenky a vsedl na Raula. I Kolin se vrátil do sedla a krokem pak poodjeli kousek od mostu. Zastavili u malé studánky a Kolin vysílením z koně spíš spadl, než sesedl. Ellad se tak musel postarat o všechno sám. O přítele, o koně, o jídlo i o tábořiště. Tomu se říká škola života, utěšoval se v duchu. Udělal ale, co bylo třeba, a nijak si nestěžoval. *** U studánky se zdrželi téměř tři hodiny. Po té době a hlavně po vydatném, posilujícím spánku se Kolin zase obdivuhodně zotavil a oni mohli pokračovat dál. Stále k severovýchodu. Jeli rychle a mlčky. Zastávky dělali jen v nejnutnějším případě, to znamená ve chvíli, kdy už se mladý Gimt vyčerpáním téměř neudržel v sedle. Jinak se hnali po stopě jako dobře vycvičení lovečtí psi a doháněli ty darebáky i přes Kolinovo zranění. Černí jezdci totiž naštěstí po přechodu Žluté řeky znatelně zvolnili. Asi se po zneškodnění skupinky zachránců a navíc ještě v jiném království cítili zcela bezpečně. V Elladově i Kolinově mysli tak sílila naděje. Oba už pevně věřili, že únosce dostihnou dřív, než se i s Nikem dostanou za mohutné hradby Bartheku. A věřili tomu ještě na Orrinorské hranici. Dojeli k ní krátce před soumrakem a černí jezdci byli před nimi pouhých pět až šest hodin jízdy. Rozhodli se proto, že se před vstupem do Dagerladu ještě najedí a krátce prospí. Zkrátka, trochu si odpočinou oni i unavení koně. Sesedli, odsedlali a pustili se do přípravy skromné večeře. Ellad už totiž nebyl na všechno sám. Mladík se cítil čím dál lépe, a tak mohl ty méně náročné tábornické práce zastat sám. Konečně měli hotovo. Koně byli obstaraní a vyčištění, rozdělaný ohýnek příjemně hřál a nad ním bublala polévka. No, vlastně to byl jen vývar z kostí toho pečeného zajíce. Osolený a ochucený hrstkou bylinek a divoce rostoucí zeleniny, takže polévku připomínal jen hodně vzdáleně. Jíst se to však dalo a oba přátelé byli vděční za tu trochu něčeho teplého do žaludku. S chutí se proto pustili do vývaru. Jen si ho lehce zahustili gimtským cestovním chlebem. Jedli mlčky. Vše podstatné si sdělili předchozího večera a Ellad se tak dověděl, že se události seběhly přesně tak, jak mu prozradily stopy i jak si představoval na mostě nad Žlutou řekou. Záhadou zůstala pouze otázka jejich nečekaného odhalení. Jak se o nich Urin dozvěděl? To netušil ani jeden z
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250326