Zima. Prší? Světla aut se rozpila do zlatavých květů. Neprší. Brečím. Jeho „podívej se na mě“ přehlušilo kašlání motorů a někde blízko spuštěný alarm. Moje podrážka se dotkla chodníku. Mám na sobě pyžamo? Ta obava byla tak reálná, že jsem se neodvážila zkontrolovat od krku dolů. „Podívej se na mě!“ Přestože už mě držel za loket, trvalo mi určit, odkud Tristan mluví. Pomohl si zdí za mými zády. Studené prsty mi zabránily uhýbat hlavou. „To jsem já. Nacházíme se na ulici poblíž Millenia. Jela jsi nesprávným autem. Už jsem tu já.“ Donutil mě udržet oční kontakt. Kývnout, přestože až teprve to zbrklé pokyvování mi rovnalo myšlenky na svá místa. „Dobře.“ Spouštěl ruce zvolna, jako rodič pouští dítě se svou první tříkolkou. „Tak pojď.“ Nevykročila jsem za ním zpátky skrz kolonu aut. Tep mi bušil do spánků. Na zádech mě studil pot. Jsem blázen. Opatrně se podíval přes rameno. „Nejsem to já! Jsem někde –,“ rozhodila jsem rukama – „na ulici, kterou ani neznám! Tvůj bratr. To auto. A pak jsem skoro– Co tu děláš ty?“ „Pojď do auta.“ „Co to říkáš?!“ Třas a hysterie mi rozvlnily nohy. Včas mě znova podepřel. „Opatrně.“ „Jenom mluvil! Slova a slova a slova. Tohleto nejsem já!“ „Slova? Dokážou strhnout davy.“ Zavrtěla jsem vyčerpaně hlavou. Nechápe to. Tohle se už nedá spravit. Vždyť mě rozbil. Nevím, který z nich víc. „Poslouchej mě, Claire. Na mě se podívej. To je ono. On třeba dokáže strhnout dav lidí tím, co říká. Ale tebe měl samotnou a jenom tě zmátl? Ty tomu nevěříš. Nepřijel s tím autem, které už nikdy znova neuvidíš, aby tě utěšil. Něco po tobě chtěl, je to tak? Chtěl to po tobě,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250325