Zima. Prší? Světla aut se rozpila do zlatavých květů. Neprší. Brečím. Jeho „podívej se na mě“ přehlušilo kašlání motorů a někde blízko spuštěný alarm. Moje podrážka se dotkla chodníku. Mám na sobě pyžamo? Ta obava byla tak reálná, že jsem se neodvážila zkontrolovat od krku dolů. „Podívej se na mě!“ Přestože už mě držel za loket, trvalo mi určit, odkud Tristan mluví. Pomohl si zdí za mými zády. Studené prsty mi zabránily uhýbat hlavou. „To jsem já. Nacházíme se na ulici poblíž Millenia. Jela jsi nesprávným autem. Už jsem tu já.“ Donutil mě udržet oční kontakt. Kývnout, přestože až teprve to zbrklé pokyvování mi rovnalo myšlenky na svá místa. „Dobře.“ Spouštěl ruce zvolna, jako rodič pouští dítě se svou první tříkolkou. „Tak pojď.“ Nevykročila jsem za ním zpátky skrz kolonu aut. Tep mi bušil do spánků. Na zádech mě studil pot. Jsem blázen. Opatrně se podíval přes rameno. „Nejsem to já! Jsem někde –,“ rozhodila jsem rukama – „na ulici, kterou ani neznám! Tvůj bratr. To auto. A pak jsem skoro– Co tu děláš ty?“ „Pojď do auta.“ „Co to říkáš?!“ Třas a hysterie mi rozvlnily nohy. Včas mě znova podepřel. „Opatrně.“ „Jenom mluvil! Slova a slova a slova. Tohleto nejsem já!“ „Slova? Dokážou strhnout davy.“ Zavrtěla jsem vyčerpaně hlavou. Nechápe to. Tohle se už nedá spravit. Vždyť mě rozbil. Nevím, který z nich víc. „Poslouchej mě, Claire. Na mě se podívej. To je ono. On třeba dokáže strhnout dav lidí tím, co říká. Ale tebe měl samotnou a jenom tě zmátl? Ty tomu nevěříš. Nepřijel s tím autem, které už nikdy znova neuvidíš, aby tě utěšil. Něco po tobě chtěl, je to tak? Chtěl to po tobě,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250325
nebo pro tebe?“ Kývl, ani jsem nemusela odpovídat. „Proč by si potom nepomohl lží?“ „A co takhle pomoct si pravdou?“ Ani nevím, jak to ze mě vylétlo. Kdyby Tristan zavřel oči, ta setina obavy by mi unikla, než ji zase stáhl do tmy. „Nebudeme se k dnešku vracet.“ Opět klidný a přesvědčivý. „Jenom jednu věc chci od tebe na oplátku.“ „Co?“ „Nikdy už s ním nikam nepůjdeš sama.“ Neměla jsem ponětí, co to říká. Ale v mojí hlavě si to někdo zapisoval. Stejně jako se mi vybavila vzpomínka na horké kličky vepsané Leightonovým hlasem, teď je kdosi chladivě stíral. *** Chtěla jsem jít spát. Copak cokoliv jiného dávalo smysl? Nedovolil mi vrátit se domů a schoulit se pod dekou, abych se aspoň přestala třást. Dovolit tomu odříznout tě od světa, je to nejhorší, co ti můžeme udělat, řekl. Do baru jsme dorazili pozdě. Dlouhán Andy ke mně hned strčil podnos plný koly a čipsů a ukázal na box v rohu. Pro sebe už měl připravený druhý s pivem. S takovou náladou by mi myslím ty tácy donesl až domů k posteli a obracel by na mě jednu sklenici po druhé, dokud to válení neodvolám. Teprve po první vyřízené objednávce jsem se začala vysvlékat z bundy. Kolem pasu jsem si motala zástěru. Andy se ke mně za pochodu přiklonil, oči přimhouřené na hodiny. „Nevím, jestli si to volno v pátek nakonec zasloužíš…“ „Veškerý spropitný je tvoje!“ zavolala jsem za ním zoufale. „To přinejmenším. Tys brečela?“ „Fouká tam.“ „Aha.“ Miluji, že kde končí zdvořilost mého šéfa, přechází plynule v odpor k cizímu soukromí. „Za ten tuzér se v sobotu zpiji, jestli do té doby dokážu přežít.“ Přejela jsem pohledem plac. „Zdá se, že se o ten svůj dneska podělí i Sarah.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250325
„To těžko.“ Plesknul utěrkou, kterou se právě chystal donést nešikům naproti baru. „Vzala si volno na celý týden. Týden. Poslední šance něco si objednat, mladý muži, za chvíli začnu střílet.“ „Mě se, věřím, naopak pokusíte zastřelit, jakmile si objednám.“ Tvář čtyřicetiletého Irčana se přeměnila ze zoufalství v mnohem opravdovější vážnost. Tristanova tvář už taková byla, když dal Andymu zamyšleným hlasem právě tuhle odpověď. Tristan se podíval na mě. „Potřebuji chvíli mluvit s ní.“ Jo, odvádět mě v tomhle čase od práce, to si vážně koledoval o díru do košile. Andy si protřel nazrzlé strniště a hmátl pro zahozenou utěrku. Tvářil se ztrápeně, ale pořád to byl souhlas. „Mám u vás dvojitý burbon, jen co vyřeším tamhle to neštěstí…“ A ztratil se v davu hostů. Obrátila jsem se k těm vážným černým očím. „Co se děje?“ Doteď jsem se neodvážila zeptat, jak se někdo může téměř celé tři dny neukázat, a pak tu zas jako zhmotněný z mlhy stojí vedle mě a netváří se, že se nechtěl vrátit. Myslím, že člověk, co nemá odvahu položit tak základní otázku, si možná ani pozitivní odpověď nezaslouží. „Kam se chystáš v pátek?“ A pokračujeme. Vůbec mu nevadilo nechat mě po našem hektickém začátku čekat milion světelných let přemítat, jestli si to nerozmyslel. Jestli si mě nerozmyslel. A teď mi s téměř hmatatelnou obavou visí na rtech, protože vyposlechl, že si prodlužuji víkend. „V pátek už musím být ve Woodbreathu – vzácný rodinný shledání.“ „Nemůže to být jindy?“ „Je to dost narychlo…“ Může? Já nevím. Tvářil se, jako bych odjížděla na půl roční misi do Iráku. „Možná. Můžu to zkusit posunout.“ A dodala jsem skoro neslyšně: „Máme něco jiného v plánu?“ „Nemůžeš,“ prostě konstatoval. „Pojedeš domů.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250325