Josef Kaizl. Jako mimořádný profesor nastoupil na pražskou uni verzitu jenom rok po Masarykovi a na rozdíl od něj už byl ostřílený i v politice; od roku 1885 byl poslancem vídeňské Říšské rady za staročeskou stranu, Masaryk se od něj měl co učit. V rukopisném sporu se Kaizl postavil jednoznačně na Masarykovu stranu — což pro něho bylo lidsky obtížné, protože tím vystoupil proti všem svým staročeským přátelům. Alespoň oficiálně se rukopisný spor uzavřel na podzim 1888 vydáním Gebauerovy studie Poučení o padělaných rukopisech Králo védvorském a Zelenohorském (pro širší kruhy inteligence české). Práce zapůsobila na soudnější část publika: do řad Masarykových příz nivců tak přibyl třeba renomovaný český, ve Vídni žijící učenec, vě hlasný chirurg Eduard Albert. Požíval společenského uznání v ce lém Rakousku; v roce 1895 byl jmenován doživotním členem Pan ské sněmovny atd. V době, o které je řeč, platil za neformální hlavu české Vídně. Zároveň se snažil využít svých konexí k podpoře české poli tiky. Pokoušel se dohodnout nejdřív se staro- a pak s mladočechy. V okruhu těch druhých poznal Masaryka, v němž okamžitě spat řil naději české politiky. Imponovala mu opravdovost Masarykova nasazení, v roce 1887 dokonce napsal, že je jeho osobností „dojat“. Což mělo praktický důsledek v letech 1888—1889, kdy trio Masaryk- -Kaizl-Kramář začalo usilovat o vstup do politiky a převzalo od Jana Herbena čtrnáctideník Čas jako svůj budoucí tiskový orgán. Al bert převzetí zaplatil a pomohl také proměně Času v týdeník. Ani jeho sympatie k Masarykovi však netrvaly dlouho; během dvou let se s ním rozešel coby s nerozumným radikálem a odmítl se s ním o politice dál bavit. Nebyla to asi jen Masarykova vina; znechucený Albert se brzy nato rozešel s celou českou politikou jako takovou. Mezitím na univerzitě došlo k novému pokusu Masaryka od tamtud dostat, opět prostřednictvím stížnosti pro neuctivost vůči kolegům. Situace nyní byla jiná nežli dřív. Masaryk už nebyl apoli tickým člověkem. Naopak začal zvažovat vstup své rodící se „realis tické“ skupiny do nejvlivnější, staročeské strany — ke které patřila také většina profesorského sboru. Jeho členové věděli, že pokud se
92 —— 93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250282