Ella zbožňovala psy, a když jí bylo smutno nebo ji něco bolelo, přiběhla ke mně, vylezla mi do klína, stočila se do klubíčka a rychle usnula. Tatínek nám jednou přinesl dva malé vyřezávané pejsky. Obě jsme z nich měly radost. ‚Tihle psíci nejsou obyčejní. Jsou to stopaři, a když se jedna druhé ztratíte, tak vás opět najdou.‘ Jako dospělá ke mně Ella natahovala ruce a já věděla, co chce. Lehla jsem si k ní do postele, stočila ji k sobě a celou objala. Byla tak droboučká. Dokud žil tatínek, měli jsme každý večer stejný rituál. Sedli jsme si okolo stolu, chytili se za ruce a mávali s nimi. Naučila nás to Ella, která svoje pocity vyjadřovala především rukama. Když mávala, měla velkou radost. Pak maminka přinesla čtyři dřevěné misky a v nich rýžovou kaši s medem. Aby to Elle nebylo líto, jedli jsme kaši rukama, dokonce i maminka. Tatínek umřel pár dní po mých osmnáctých narozeninách. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, slavila jsem do rána s kamarády a druhý den večer se vrátila domů. Maminka seděla u stolu, zjevně byla opilá. Svlékla jsem se, lehla si ke své sestře a tvrdě u ní spala až do rána.
… Život šel dál, maminka se obětovala a celý svůj život se starala pouze o sestru. Když maminka umřela, bylo přede mnou těžké rozhodnutí – dát Ellu do nějakého zařízení a pravděpodobně ji nechat brzy umřít – v osamělosti, bez emocí. Bylo to v době, kdy jsem byla na vrcholu, měla práci, partnera a připravovala se na děti.
… Vstoupily jsme do vstupní haly Sanatoria. V recepci po nás chtěli doklady, dala jsem je Elle a ona je nadšeně odevzdala zdravotní sestře. Netušila, že najednou bude beze mne. Začátky pro ni byly kruté, celý měsíc plakala, volala to svoje ‚Éla‘ a jenom já věděla, že nesmírně teskní po otci, mamince i po mně. Byl to strašný život. Vnitřně jsem se užírala a současně omlouvala. Někdy mě popadl hrozný vztek na moje rodiče, sestru, jindy se mě zmocnila tesknota, zoufalství, nicota. V tu chvíli vyžadovalo cokoli – vstát z postele, jít se umýt, odjet do práce – nadlidské úsilí. Po dvou letech jsem to nevydržela a vzala ji zpět domů. Byla v hrozném stavu. Tři roky jsem se o ni starala a pochopila, co je štěstí a radost. Moji přátelé, příbuzní se okolo mě semkli a pomáhali nám ze všech sil. Její poslání se naplnilo a jednoho večera, kdy jsem ji stočila do klubíčka a objala, pokojně umřela. Lízala mi šťastná ruku a najednou byl konec. Byl to pro mne druhý ‚světlý‘ okamžik, přestože přinesl Elle smrt a mně hlubokou prázdnotu.
… 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250174