nebudeme mít vlastnoručně uloveno, pořídí nám úlovek oni. Jak jsem říkala, většina lidí je tu kvůli zásobám na zimu. Platí si hlavně maso. Někteří výletníci si profíkům říkají rovnou. Jenže já chci sama. Tentokrát jsem si byla jistá, že mi vlascem necloumá jen voda. Vytáhla jsem prázdný háček. Úplně prázdný háček. Jako fakt? Návnada sežraná asi tak za dvě minuty? Rybář stojící vedle mě se culí. Je asi tak starý jako já, možná o fous mladší. Vypadá jak z pobřežní hlídky, jen místo pla vek a plováku má holínky a pogumované kalhoty na kšan dách. Dobře se baví. Ani mu to nezazlívám. Za dalších deset minut vytáhl z vody tři ryby. Prý je to celkem nor mální, nemám si z toho nic dělat. On mi mého druhého halibuta vyloví. Ne, ještě to zkusím. Vždyť vím, že další příležitost už nejspíš v životě nedostanu. Tvrdohlavě jsem začala spouš tět háček na dno. Chvíli jsem stála a tvářila se zarputile. Pak vlasec zacukal a rozhodně to byla ryba. Začala jsem navíjet a zároveň zabrala. To cuknutí prutem byl asi ten trik. Tady jsem za sebou neměla stěnu, takže jsem stála dál. Jak jsem se zapřela proti prutu, popojela jsem po palubě a zarazila se až o stěnu zábradlí. „To vypadá na dost velkou rybu, vytáhnu ti ji,“ ozval se vedle mě rybář. „Ani náhodou, já sama,“ hekla jsem a dál se rvala s navijákem, zapřená o stěnu zábradlí, nahnutá dozadu. Jen jsem se modlila, aby mi ten prut nevyletěl z ruky. To by mi totiž bylo podobné. Můj kamarád rezignovaně pokrčil rameny, čapl mě za pásek a zatlačil dolů, aby mě udržel na lodi. Zřejmě proto, že se mi začínaly zvedat paty ze země. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250163