Elementum – Tajemství sudby „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „A jak daleko to dosáhne?“ Nakrčil jsem nos a s prázdným pohledem před sebe jsem pronesl: „Evidentně dál, než v království.“ „Co?“ Alice se svou nechápavostí sice bavila, ale bylo mi jasné, že jestli se o tom s ní budu chtít bavit, budu jí to muset celé vysvětlit. Naklonil jsem se více k ní, protože hudba začala zase sílit. „Ukázalo se, že tady nahoře je naše moc větší, mnohem větší!“ „Jak moc?“ „Řekněme, že momentálně mám pod kontrolou celé město.“ „To není možný!“ řekla podezíravě i s úsměvem na tváři. „Myslíš?“ Zaposlouchal jsem se do položené sítě. „V Ryzí ulici na chodníku právě jedna paní smrká!“ Alice se opět zasmála a dlouze se napila svého drinku, když hned na to se spustil song v jukeboxu. Jen jeho začátek mi stačil, abych poznal, že je to má a Alicina oblíbená písnička. „Ááá!“ Alice zapištěla, vzala mi pití a i se svým ho odložila na bar, škubla mi s paží a hnala mě do davu tančících lidí. Dostali jsme se přímo k reproduktoru, což nebylo zrovna příjemné, když se tam stojí delší dobu, ale na jednu píseň to nevadilo, možná i naopak. Začali jsme sebou plácat do rytmu písně a skákat s davem v momentě, kdy měl nastat refrén. „A pozor! Teď!“ vykřikla Alice a začala zpívat a smát se. Jak skákala, vycházely z jejích úst prapodivné zvuky, které stěží přeřvával ohromný reproduktor za ní. Nemohl jsem se ubránit a začal jsem se smát a zpívat s ní. Párkrát jsem si ještě poskočil do rytmu, když mě cosi přepadlo. Neuvěřitelný nával vedra doprovázený zrychleným tepem. Měl jsem pocit, že se ve mně začíná vařit krev. Potilo se mi čelo, ( 97 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250119
Jiří Dittrich motala se mi hlava, žaludek jsem měl sevřený a zvláštní odraz tmy před mýma očima, jenž byl jenom začátkem tajuplné ozvěny droucí se na povrch… „Jsme přece bratři!“ „Na tom už nezáleží!“ „Jak to můžeš říct? Krev není voda!“ „Zabijte všechny!“ „Ne!“ „Dej Lierent!“ „En nat tejs tu Estip fave jo Nav tast indle up Region!“ Najednou jsem si připadal, jako by mě někdo pověsil vzhůru nohama, ale nestačil jsem o tom přemýšlet, protože se mi v okamžení zvedl žaludek. Prudce jsem strčil do všech lidí okolo a uháněl směrem k toaletám. Odstrkoval jsem těla podléhající alkoholu a hudbě. Dral jsem se mezi lidmi co nejagresivněji, jelikož na mě každý člověk působil silou celého těla. V očích jsem měl slzy a všechno rozmazané, ale když jsem vyběhl z posledního hloučku lidí a téměř vyrazil dveře k pánským toaletám, naštěstí jsem na poslední chvíli zaostřil. Tvrdě jsem dopadl koleny na zem přímo před mísu záchodu. Po necelé minutě jsem měl žaludek naprosto prázdný, ale vystřelující křeče mě nutily neustále zvracet, i když už nebylo co. Křečovitě jsem se jednou rukou držel za břicho a druhou jsem tvrdě svíral mísu, až mi zapraskalo v prstech. „Alexi!“ „Moment…“ A opět můj žaludek vyvrátil vodu, která v něm zbývala. Po nějaké chvilce, když jsem doufal, že moje utrpení skončilo, utrhl jsem si část toaletního papíru a otřel si s ním ústa, hodil ho do záchodu a spláchnul. Se slzami v očích jsem se vypotácel z kabinky, kde stáli Alice, Sam, Abby a Jessie. „Co se stalo?!“ vyhrkli všichni najednou. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250119
Elementum – Tajemství sudby Dobelhal jsem se k umyvadlu, vypláchl si pusu a chrstl si vodu do obličeje, abych se opláchl. Chtěl jsem jim to říct, ale byla tam Jessie, která o mém skutečném příběhu nic nevěděla, a zarazil jsem se. „Em, nic. Jen jsem smíchal pivo s tím drinkem, bude to dobrý.“ Mávl jsem rukou a podíval se do zrcadla. „Klidně můžete jít,“ vzdychl jsem. „Jessie,“ oslovila ji Alice, „řekni klukům, že Alex bude muset asi domů, ať si o něj nedělají starost, že ho kdyžtak Abby se Samem doprovodí.“ „Dobře,“ kývla a odběhla lítacími dveřmi. Alice mezitím hodila ruku v bok a povzdechla: „Tak co se stalo?“ „Víš, jak jsem říkal, že mi při korunovaci Srdce předalo různé vědomosti a vzpomínky?“ „Ano,“ odpověděla Alice. „Tak od té doby, co jsem tady, se mi ty vzpomínky vybavují trošku drsnějším způsobem.“ „Moment!“ vykřikla Abby. „To bylo kvůli tomu?!“ „Jo, zřejmě jo, bylo to zase jako před tím v kavárně, ale teď to bylo mnohem horší.“ „Jak je to možný?“ divil se Sam, v jehož výrazu a taky ve výrazech všech ostatních, byla vidět starost. „Asi je to pro moje tělo šok, když mozek dostane takový nával.“ „Tohle je cena za to, že ses stal králem?“ namítala Alice. „Ne, říkám ti, že je to tím, že tady má moc raketově vzrostla, že kdyby to byl obyčejný proces u nás dole, ani bych nepoznal, že mi nějaká nová vzpomínka přibyla.“ „A co jsi viděl? Nebo spíš… slyšel?“ „Bylo to jedno a to samé, co před tím,“ řekl jsem a všem zopakoval rozhovor v mé hlavě. „Pak tam byla navíc jen jedna věta, myslím, že… En nat tejs tu Estip fave jo Nav tast indle up Region.“ „Co to znamená?“ ozval se Sam. ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250119