Dvě ofensivy
kousek místa a já vměstnávám svou hlavu za kámen, jejž bych byl políbil z vděčnosti za to, že mu kdysi napadlo se tu vyskytnout. Útok se zhroutil, neboť nemůžeme kupředu přes španělské rajtry. Zůstáváme tedy ležet na místě a zahajujeme pekelnou palbu na zákop. My za kamenem pražíme do toho také, ale vystrkujeme jen pušky přes balvan, hlavy necháváme za kameny dál. Snažíme se ovšem, abychom pokud možná drželi směr na Taliány. V tom se nám rozlehne u hlavy šílený třeskot. „Zatracený mizerové, voni nám do toho balvanu řežou mašinkvérem,“ zlobí se frajtr Limport. „Jesli se vocuď dostaneme, to ví sám Pámbu.“ (Limport byl slušně dlouhý a špatně se mu to schovávalo za tím balvanem.) Vystřílel jsem už asi pět magacínků (nábojových rámečků), když v tom můj bystrý zrak, jemuž ani jediná podrobnost té strašlivé bitvy neunikla, zpozoroval, že se vpravo i vlevo od nás dávají vojáci na útěk. „Já tady nezůstanu,“ sděluji výsledek svého pozorování Limportovi a Krejčímu. „Podívejte se, jak to všecko utíká.“ „Vo to utíkání by nebylo,“ na to Limport, „jenom jak se dostat pryč se zdravou kůží.“ A vskutku, jakmile se někdo zvedl, aby se dal na útěk, svalil se skoro ihned zasažen italskou střelou. V té příšerné palbě na tak nepatrnou vzdálenost to nebylo nic divného. Krom toho Italové, vidouce, že utíkáme, už se ani nekryli, nýbrž vylézali na bešunk zákopu a mířili na utíkající, odstřelujíce je jako zajíce. Byla to hrozná situace. Sestavil jsem si v hlavě plán: otočím se na břiše v leže, aniž bych se nadzvedl o jediný milimetr. Pak prudce vyskočím a poletím tryskem vzhůru na hřeben k onomu stromu, který mi bude vůdčím bodem. Neuchýlím se ze směru ani o krok. Cestou zarazím a vydychnu si, samozřejmě v leže. Promyšleno, vykonáno. Nestarám se o Limporta, ani o Krejčího, otočím se, prudce vyskočím a už uháním děsným tryskem, jakým jsem dosud nikdy neběžel. Nestarám se také o spoustu nábojů svištících okolo mne, o pět měsíců později získal za „své svědomité chování před nepřítelem“ Bronzovou medaili za statečnost. Padl v boji dne 14. ledna 1918: VÚA‑VHA Praha, fond Sbírka kmenových listů, Vojenský kmenový list (Unterabteilungsgrundbuchsblatt) Viléma Limpo(a)rta (*1883).
98
Dve ofensivy_tisk2.indd 98
12.08.2018 9:49:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250114
Ofensiva v Tyrolích v roce 1916. Po druhé na Isonzu (podzim 1916)
ba, ani je nevnímám. Letím jako štvané zvíře, necítím ani váhu ruksaku a všeho toho vojenského haraburdí, které mám na sobě, ani pušku v ruce. Mám jen jedinou myšlenku: běžet, co nejvíc dovedu, a o nic jiného se nestarat. V půli cesty sebou podle plánu seknu na zem a těžce dýchám, vždyť jsem běžel do vrchu. Při tom pozoruji, že naši, kteří už dříve utekli, střílejí na Taliány jako blázni a bez míření pálí ve zmatku do vlastních kamarádů. Tak tedy ještě jedno nebezpečí. Znovu vyskočím a znovu letím strašlivým polem smrti, deštěm ohně a olova, palbou obou stran. Pojednou jsem na hřebenu. Poslední věc, kterou si uvědomím je, že dostávám šrapnelovou kulkou do boku. Pak přeletím hřeben, seběhnu do doliny a tam se ihned svalím jako kláda na zem. Jsem skoro bez vědomí po tom strašném běhu a nemohu hnout rukama ani nohama. Oči mám vytřeštěné, ústa vyprahlá, jazyk vyschlý, nos otupělý hrozným zápachem spáleného masa, krve a třaskavin, uši otrnulé hroznou palbou. Šrapnelová kulka mne jenom udeřila, ale neprotrhla ani látku uniformy, nejsem – k své velké lítosti – raněn. Poslední vojáci utíkají z bojiště, většina jich však zůstala ležet před italskými zákopy… Kapižóni nepolevují v palbě ani na okamžik a tak, byl‑li kdo pouze raněn, dobíjejí ho kulky ustavičně oškrabující celou útočnou prostoru, pokrytou na konec jenom mrtvolami. Naše dolinka je přeplněna raněnými a se všech stran zní zoufalé naříkání a sténání. Vrátilo se nás jen asi sto. Teprve nyní si uvědomuji své zázračné uniknutí z toho strašného vraždění. Celý útok trval sotva deset minut a na čtyři sta lidí tam zůstalo ležet. Konečně přichází večer a pak nastává noc. Fronta se uklidňuje. Vyhánějí nás znovu do švarmlinie, ale jenom na ten hřeben, je totiž obava z italského protiútoku. Taliáni by mohli využít svého úspěchu a pokusit se o další. Oni se však ničeho neodvážili. Sotva se setmí, už na mne čeká perná práce: je třeba rozdat munici. Tahám s Urchsem – kterého jsem celé odpoledne neviděl! – pytle s patronami a strkáme to ve tmě vojákům, jak nám kdo přijde pod ruku. Leží tu však i mrtví mezi živými a ve tmě je lze jen těžko rozeznat, kdo spí doopravdy a kdo to jen simuluje, zatím co [sic!] je dočista mrtev. A tak nejednou notně zacloumáme s mrtvolou myslíce, že je to zatvrzelý spáč.
99
Dve ofensivy_tisk2.indd 99
12.08.2018 9:49:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250114
Dvě ofensivy
Pak přichází menáž. Je toho zase spousta, fasujeme zase za ty nové mrtvé. Kuchaři to rozdělují sami, bez četařů a bez kontroly; každý dostane, kolik toho chce. Jdu si pro polévku, sedám si se šálkem na kámen a dávám se s chutí do jídla; lžíce však zůstává prázdná. Prohlížím šálek proti nebi a shledávám, že jsou v něm dvě překrásné díry od kulek. Porovnávám vzdálenost, kterou zaujímá šálek napakovaný na torně od hlavy, a dospívám k přesvědčení, že mnoho nescházelo a mohl jsem mít ty díry v hlavě. Proklínám pitomého střelce a jdu si znovu pro polévku s italskou kochmašinou (kotlíkem/miskou), kterou jsem měl připevněnou na zádech torny. Z opatrnosti se na ni podívám předem… Zase díra. I aby do toho… tak nezbývá než vybrat si nějaký pěkný šálek od některé z mrtvol. Najdu jeden, který se mi dost zamlouvá; tamten ho stejně už nebude potřebovat.
Působivá žánrová kresba tuší útoku na Zebiu z 23. července 1916, útočníci jsou nemilosrdně koseni (kresleno v roce 1921)
Ráno následujícího dne nás zastihlo nevyspalé, několik dní nemyté a ke všemu netečné. Zato Taliáni jsou na nohou hned od časného jitra. Asi v osm hodin začnou jejich malá pěchotní děla, přivlečená do zákopů, pálit na úsek 10. kompanie. Granáty létají posádce přímo do zad, zákop mizí v kouři. Když se asi po půlhodině palba zastaví a kouř rozptýlí, vidíme, jak ze zákopu desáté kumpačky vylézají kapižóni a postupují z boku na nás,
100
Dve ofensivy_tisk2.indd 100
12.08.2018 9:49:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250114