„Nahoře je není kam přivázat,“ vyštěkl inspektor Moley. „Aspoň šedesát metrů od okrajů nejsou žádné stromy ani kameny.“ „A co,“ zaprotestoval slabě soudce, „nějaký komplic, který by provaz držel?“ „Ale jdi,“ řekl netrpělivě Ellery. „Teď se snažíš filozofovat sám, milý Solóne. Myslel jsem samozřejmě i na tuhle možnost. Ale proč, pro všechno na světě, by někdo použil tak komplikovaný způsob, jak se dostat na terasu, když existují cesty a schody. Víte, že je nikdo nehlídá; a stěny útesů okolí stíní, takže je tady docela přítmí.“ „A co hluk? Na stezce je štěrk.“ „To je pravda, ale člověk by nadělal stejný hluk, kdyby se drápal a kodrcal dvanáct metrů dolů na provaze po nepřístupné skále. A takový hluk by byl oběti mnohem nápadnější než nějaké kroky po štěrku.“ „Ne, kdyby šel náš kapitán Kidd,“ ušklíbl se soudce. „Můj drahý hochu, bezpochyby máš úplnou pravdu. Chci si jen ujasnit věci, které si podle mého upřesnění žádají. Sám obvykle říkáš, že do úvahy je třeba vzít všechno.“ Ellery smířlivě zabručel. „Tak dobře. Máme tady dvě cesty na terasu: jedna po stezce a druhá zátokou. A víme, že John Marko seděl v jednu hodinu ráno na terase živý. Tohle víme díky jeho vlastnímu svědectví – čas uvedl v záhlaví dopisu, který začal psát tomu Penfieldovi. A abych nezapomněl, zcela určitě jde o jednu hodinu ráno dnešního dne; připojil tam i datum.“ „To je pravda,“ přikývl Moley. „Takže i kdybychom vzali v úvahu, že mu šly špatně hodinky, rozdíl nemohl být větší než, řekněme, půl hodiny; a okolnosti napovídají, že takový časový rozdíl je spíš nepravděpodobný, pokud vůbec nějaký byl. Koroner 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250081