učování skončilo, rozprchly se jako hejno vrabců. V opuštěné třídě je klid, rušený jen občasným vrznutím starého nábytku nebo notně sešlapané podlahy. Zvuky samoty, které jen těžko přivykám, a zdaleka si nejsem jist, zdali někdy přivyknu. Zdá se mi, že slyším zaťukání, jemuž se snažím nevěnovat pozornost a beru do ruky další sešit. Znovu zaťukání. Několikrát se tu stalo, že na okenní rám takto usedl pták a snažil se ze skuliny nedoléhajícího okna vydobýt mouchu. Další, zřetelnější zaťukání však tuto možnost vylučuje, neboť zjevně přichází od dveří hlavního vchodu a dívčí smích rozhodně nemá nic společného se zvuky samoty. Že by si některá ze starších žákyň něco zapomněla? Jdu otevřít a překvapeně hledím na skupinu dívčího dorostu. Cítím, jak mi vlna rozpaků vhání červeň do tváří. „Pán učitel, my zme sa prišly na vás pozerať, jako sa máte. S nikým sa nerozhovárátě, tolko s vášim starým školníkom.“ „A vola-jaké knihy z knihovny, možete nám požičať?“ dodává si odvahy jiná. Příliš náhlý přechod ze samoty do přítomnosti této dívčí společnosti. Jsem vyveden z míry jejich umírněnou nenuceností. Dívky zjevně pochopily, že ony jsou pány situace, zatímco já, „pán učitel“, hovořím jednoslovnými, tedy nikoli duchaplnými větami, spíše mektám. Já maturant Státního mužského ústavu učitelského, nyní dost uboze hledám sám sebe, snažím se srovnat si myšlenky v hlavě a důstojně reprezentovat stav, k němuž prý patřím. Aspoň tak nás naši profesoři před nedávnou minulostí ujišťovali. „Ale jistě, knížek je v knihovně plno,“ zvu dívčí nárůdek dál (no konečně, zabedněnče). „Co by to mělo asi tak být?“ táži se zbytečně, neboť mohu předpokládat, že si žádná z návštěvnic nevybere příručku o údržbě traktoru. Uvědomuji si, že už hezkou chvíli převracím v ruce Marxův Manifest a rychle jej vracím na poličku. „To bylo volačo?“ „Prečo ste to před nami bystro ukryl?“ „To bolo naozaj zamilované!“ „Ani ne tak zamilované jako neslušné, toto je zamilované, a jak,“ ukazuji na mohutné svazky Stendhala. „To by bolo moc dlhé čítanie o milování,“ prohlašují rezolutně, „prečo ste ukryl tu malú knížečku?“ „I vy mršky, rády byste něco praktického o sexu,“ myslím si pro sebe a už jsem to zase já. „Když jinak nedáte,“ moje zdráhání umocňuje jejich zvědavost. Polooficiální návštěva končí, dívky si jako kořist s pochichtáváním odnášejí Marxův Manifest. Do knihovny už nepřišly, ani mne nenavštívily. Zjevně jsem to u nich projel na celé čáře a byl jsem znovu odkázán na zvuky opuštěných místností. Tak takhle tedy – zabydlet se v domečku pod rybníkem, zahledět se do některé z místních dívek a natrvalo se usadit pod Liščí horou. Nemělo zůstat Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249991
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.