Kdo dům teď nemá, už nemůže jej mít. Kdo teď je sám, už nenajde si paní, a bude bdít a číst, psát dlouhá psaní, štván bude sem tam, nenajde nikde klid, jak listí v alejích — a bez ustání. Docela hrůza, dnes už to vím… Pak jsem napsal panu OFB dopis a přiložil překlad, to aby jej neopomenul, kdyby náhodou chtěl vydat tu knížečku znovu. Asi za deset dnů přišla tlustá obálka snad s patnácti stránkami popsanými jeho úhledným písmem a mým překladem, hustě okomentovaným červeným inkoustem jak školní diktát. Samozřejmě, že na tom překladu nenechal nit suchou! Za podpis OFB však připsal: p.s.: Ale nevzdávejte to! A tak jsem překlad piloval a při různých výletech Spolku bibliofilů jsem se vždy procházel s ním, pomáhal mu do kopců a schodů a neustále si s ním povídal o zákonitostech a nástrahách překládání. Vždy další verzi překladu jsem mu promptně zaslal, červených poznámek a vykřičníků ubývalo, až jednou dorazil jen korespondenční lístek s textem: To už by šlo tisknout! OFB. Zde ten odsouhlasený překlad máte: Je, Pane, čas: dals létu příliš hřát! Teď na slunečních hodinách stín zanech a venku v lánech dopřej větrům vát. Všem pozdním plodům oblou plnost vnuť, dvou jižních dnů jim ještě dopřej krásu, ať dozrají, pak budeš mít dost času dát do těžkých vín jejich sladkou chuť.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249984
Kdo nemá dům, už nebude jej mít, kdo teď je sám, už nenajde si paní, bdít bude, číst, psát smutně dlouhá psaní, sem tam se toulat, nepozná už klid, jak listí u cest, hnané bez ustání. Sem tam jsem jej ovšem schválně trošku popíchl. Když mi citoval slova Bohumila Markalouse (Jaromíra Johna), že říci „to go to drink“ nebo „trinken gehen“ docela jde, ovšem české „jíti píti“ je zločin a obzvláště verše končící na -í by se měly zakázat, schválně jsem přeložil jeden Shakespearův sonet jen verši končícími na -í. Ten ovšem byl určen jen panu OFB, takže si jej nepřečtete… Nicméně nejkrásnější vzpomínka na pana Bablera je zároveň spojená se smutným okamžikem jeho smrti. Nedlouho po pohřbu mne oslovila jedna společná známá z olomouckého archivu, kterému pan OFB odkázal svoji literární pozůstalost a předala mi dopis, mně adresovaný, který již nestačil odeslat. Uvnitř na mne čekalo nádherné pohlazení duše: podzimně zabarvený dubový lístek a na něm černou tuší jeho charakteristickým písmem napsaná slova: Ponoř se do proudu, který pomíjí, až narazíš na skálu, která trvá. OFB Anglicky jsem se začal učit až někdy kolem pětatřiceti, a to poněkud náhodně, zásluhou jedné ze svých pacientek. Paní Vachutková, rozená Anne Upton, byla manželka bývalého českého vojáka v Anglii, jehož závratně se vyvíjející kariéru definitivně pohřbil únor . Nabídla mi, abych k nim jednou týdně docházel na čaj a kus řeči, takže jsem se naučil obstojně anglicky tím nejpříjemnějším způsobem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249984
Některé její životní historky byly skutečně kouzelné, byť jejich základem byla velmi nepříjemná doba. Po únoru ji s manželem násilně vystěhovali na polorozpadlý statek, kde pak léta žili. Psávala pravidelně bratrovi do Anglie a pochopitelně zlehčovala svoji situaci, jen aby mu nepřidělávala starosti. Když mu jednou napsala, že mají v domě tři toalety (suché latríny u statku, výměnku a stáji), obdivně jí gratuloval k získání tak skvělého domu. Jednou se její slepice dostaly na sousední dvůr a smíchaly se s tamními. Když přišla požádat lakomou sousedku o svolení sehnat je zpátky domů, ta ironicky pronesla: „Když si ty svoje poznáte…“ Tu paní Vachutková zavolala: „Come on, girls, come on!“ a z hejna vyběhl tucet slepic k jejím nohám. Odkráčela hrdě se svými slepicemi, zanechávajíc zcela konsternovanou sousedku za sebou. Ale abych se vrátil k překládání: moje letité stýkání a potýkání s panem Shakespearem započalo vlastně oklikou: coby sběratel ex libris a drobné grafiky jsem pokládal za samozřejmou povinnost rozeslat každoročně v závěru roku přátelům — sběratelům grafické novoročenky. Několik let je pro mne vytvářel, vždy s tříkrálovým motivem, staroříšský Michael Florian. V roce bohužel zemřel a já stál před problémem, jak dál. Několik let je ryla do linolea moje malá dcera (většinou šlo o domácí zátiší s kočkou), pak jsem se však rozhodl po vzoru některých přátel — sběratelů doplnit grafickou novoročenku nějakými příhodnými verši. Při pátrání jsem narazil na XV. Shakespearův sonet o ubíhajícím času, přeložil jej, doplnil grafikou přítele malíře Lubiče a rozeslal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249984