„Nabídli jste jídlo žíznivému.“ „Pane Irovský...“ „Můžu teda vědět, co rozhodlo o tom, že zrovna já jsem měl to štěstí a byl vybrán?“ zeptal jsem se s lehkým náznakem ironie v chvějícím se hlase. „Líbil se nám váš životopis. Byl rozmanitý. Netradiční. Jak práce, tak i vaše zájmy. Díky tomu jsme nakonec dospěli k názoru, že byste mohl být pro tuto práci vhodným kandidátem.“ „Z toho, že jsem studoval češtinu na vysoké, pracoval jako redaktor v magazínech, umýval nádobí, hrál kdysi na bicí v kapele a píšu knížky, jste dospěli k názoru, že mi to půjde se smetákem, prachovkou a Savem?“ „Pane Irovský, odpusťte si ten sarkasmus. Víte přece, co vám hrozí, pokud tu práci odmítnete.“ Jistě; nebude mít kdo vyměnit mýdélka v záchodových mušlích. „Vím.“ „Mohl byste se tedy dostavit? Pan manažer by si s vámi chtěl blíže pohovořit.“ „Ech... víte co? Zavolejte mi, prosím, kolem poledne. Potřeboval bych si o tom pohovořit i se svým manažerem,“ odpověděl jsem. „Vy máte manažera?“ „Jistě. Každý správný spisovatel má manažera.“ „Dobře, pane Irovský. Pokud to pomůže vašemu rozhodování, zavolám znovu kolem poledne. Na slyšenou.“ „Na slyšenou.“
„Tak co, slyšel jsi ten rozhovor?“ zeptal jsem se následně svého schizofrenního druhého Já. „Slyšel, Jardo. Můj názor znáš.“ „Mám se na to vysrat?“ „Jasně že se na to máš vysrat! Coby tvůj manažer bych se propadl hanbou, kdyby můj svěřenec někde drhnul podlahu a šaškoval s vysavačem. Rok a půl umývání nádobí v restauraci bohatě stačilo.“ „A za to, že jsem už spoustu měsíců poloviční bezdomovec a živořím, se hanbou nepropadáš?“ „Teď řešíme práci uklízeče, ne? Říkám, aby ses na to vysral.“ „Ale oni mě vyrazí z pracáku!“ „No a? Aspoň se konečně dokopeš k hledání nějaké lepší práce. Ale Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249976
rozhodneš se svobodně, vybereš si ji ty sám. A já se tak aspoň coby tvé druhé Já dostanu víckrát z domu.“ „A my už aspoň nebudeme tolik trpět bolavými proleženinami z tvého věčného polehávání v posteli,“ přidala se moje záda. „A my už aspoň nebudeme tolik tvrdnout kvůli tvému každodennímu chlastání při nicnedělání,“ navázala na to játra. „A my už aspoň...“ „TICHO!!!“ rozkřičel jsem následovně. „Teď mluvím se svým manažerem. S vámi ostatními si to vyřídím později.“ Jak pětatřicátnice slíbila, tak také splnila. Pár minut po dvanácté, právě, když jsem byl v kuchyni, zavolala. „Projednal jste to se svým manažerem, pane Irovský?“ „Ano. Byla to nakonec velmi krátká debata. Musím se omluvit, ale vaši pracovní nabídku nepřijmu.“ „Takže váš manažer vám navrhl, abyste ji odmítl?“ zeptala se překvapeně. „Nenavrhl. Přímo mě k tomu donutil.“ „Opravdu? No tedy. A... ehm... není-li to příliš osobní; kdo je vlastně váš manažer?“ „Je to paranoidní alkoholik se sklony k cholerickým záchvatům a depresím, závislý na prášcích na spaní. Ale je skvělý. Mám ho moc rád. To jen díky němu jsem tam, kde jsem.“ „A to je kde?“ „No přece na pracovním úřadu a sociálních dávkách,“ odpověděl jsem. Přestože byl náš rozhovor zřejmě monitorován, zaslechl jsem ve sluchátku tichý, krátký smích. „Dobře, pane Irovský, přemlouvat vás nebudu. Jaké následky vás čekají, asi víte. Ať se vám daří, mějte se hezky.“ „I vy, paní Jonášková.“
„Jsem na tebe hrdý, Jardo. Zvládls to. Mám k tomu už jen dvě věci,“ ozval se v mysli můj manažer. „Za prvé; od zítřka si začneš hledat práci. Vsadím všechno, co mám, tedy celou pajcku, na to, že do týdne už někde budeš makat za slušné prachy. A za druhé... ehm... PŘESTAŇ UŽ ZASE MYSLET NA JEJÍ NOHY V KRÁTKÉ SUKNI, CO MĚLA NA NÁBORU, A PROMÍCHEJ TU PÁLÍCÍ SE CIBULI!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249976
Udělal jsem dobře? Opravdu jsem měl tu práci odmítnout? Co když to byla jen blbá zašívárna? Zamést sem tam nějaký kus podlahy od prachu, rozdrolených třísek z palet, malých částí z vysypaného zboží... Nad těmito a spoustou dalších otázek spojených nejen s prací uklízeče, ale i tím, co bych vlastně opravdu dělat chtěl, jsem začal přemýšlet hned poté, co jsem z hlavy vypustil myšlenky na nohy pětatřicátnice a spálenou cibuli spláchl v záchodu. Měl jsem čas do konce měsíce. Pak už mě čekalo vyřazení z evidence a odejmutí sociálních dávek. Pokud bych zůstal bez práce i tehdy, následovalo by i nucené stěhování se z bytu. Do černých nocí se jistě již brzy začne vkrádat permanentní chlad a navíc jsem měl silné obavy, že travnatý plácek u kolejí pod mým vyhlédnutým mostem by už také mohl být obsazený cizím stanem.
24. Odpoledne volal táta. Chvíli jsme si povídali. Měli jsme spolu po celý život skvělý vztah; až na období z před čtrnácti lety, kdy mě kvůli záškoláctví a drogám vyrazili ze střední školy a já následně musel přestoupit na učiliště, kde jsem ve svých osmnácti začínal od prváku. Už tehdy jsem na tom s psychikou a životosprávou nebyl vůbec dobře, ačkoliv kvůli tomu asi více trpěla tátova mysl a hrdost než mé zhuntované tělo. Rok a půl jsme se v našem rodinném domě každý den míjeli a neřekli si jediné slovo. Ani „Dobré ráno“ nebo „Dobrou noc“ neexistovalo. Věděl jsem, že je to má vina, ale byl jsem prostě příliš hloupý, otupělý a po vystřízlivění a uvědomění si toho, jakou ostudu jsem jemu i mámě udělal, zase zbabělý na to, pokusit se o nějakou nápravu. Nakonec to byla právě máma, kdo se zasloužil o to, že táta zakopal válečnou sekeru. Byli, jsou a budou pro mě ti nejlepší rodiče na světě; především díky nim a jejich výchově a lásce jsem prožil úžasné dětství, na které jsem vždycky moc rád vzpomínal, přestože jsem se poté choval, jak se choval, byl tím, kým jsem byl, a dělal to, co dělal, naivně podléhaje spoustě svodů majících na mé tělo, mysl i celý život katastrofální dopad. Třeba jako právě rozhodnutí odmítnout práci uklízeče, které se tátovi příliš nezamlouvalo. Cítil z něj totiž, že nemám chuť a náladu pracovat, možná si i podvědomě myslel, že jsem příliš líný. Ale tak tomu nebylo. Když už jsem makat musel, potřeboval jsem práci takovou, o které Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249976