XVI / ZLATOBÝL ŘEKL ‚PRO MĚ TANČI,‘ A ŘEKL ‚JSI PŘÍLIŠ KRÁSNÁ, ABY VÍTR NA TEBE SAHAL A SLUNCE TĚ PÁLILO.‘ ŘEKL ‚JSEM OTRHANEC, CHUDÁK, ALE LASKAVÝ K SMUTNÉ TANEČNICI A TANČÍCÍM MRTVÝM.‘ Sidney Keyes: Čtyři pozice smrti překlad Hany Žantovské
„Moc krásně jsi vyprávěl,“ pochválil Lískáč Pampelišku, když skončil. – „Copak Pampeliška,“ liboval si Stříbrák. „Ještě že ho máme s sebou. Stačí si ho poslechnout a hned je lepší nálada.“ – „To jim schlíply uši,“ šeptal Hlavoun. „Rád bych viděl, kde vezmou vypravěče, který by ho trumfnul.“ Žádný z nich ani v nejmenším nepochyboval, že jim Pampeliška přidal na vážnosti. Už od chvíle, kdy sem přišli, se většina z nich cítila mezi těmihle blahobytnými, skvěle živenými cizinci, s jejich odtažitými způsoby, s jejich obrysy na stěnách, s jejich elegancí a obratným uhýbáním před jakoukoli otázkou, a především s jejich záchvaty docela nekráličí zádumčivosti, trochu nesvá. Teď jejich vypravěč prokázal, že nejsou žádná tlupa pobudů. Žádný soudný králík se přece nemůže ubránit obdivu. Čekali nadšenou chválu, ale po nějaké chvilce s údivem postřehli, že jejich hostitelé jsou viditelně méně uchváceni než oni. „Pěkné,“ pochválil Blatouch. Zdálo se, že přemítá, co by ještě dodal, ale nakonec jen zopakoval: „Opravdu pěkné. Zajímavý příběh.“ „Ale vždyť ho musí znát, ne?“ zašeptal Ostružník Lískáčovi. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249741
„Odjakživa si říkám, že tyhle tradiční pohádky v sobě mají ohromné kouzlo,“ ozval se jiný králík, „zvlášť když je někdo dovede podat v tom opravdovém starobylém duchu.“ „Určitě,“ souhlasil Jahodník. „Jde tu o přesvědčivost. Vypravěč musí v El-hrérana a Duhového prince skutečně věřit, že? Pak to přijde samo.“ „Buď radši zticha, Hlavoune,“ šeptl Lískáč, poněvadž Hlavoun už rozhořčeně mával prackami. „Nemůžeš je donutit, aby se jim to líbilo, když mají jiný vkus. Počkáme si, co předvedou oni nám.“ Nahlas pak řekl: „Příběhy, které si vyprávíme, přecházejí v nezměněné podobě z generace na generaci. Ani my jsme se koneckonců nezměnili. Žijeme stejně jako naši otcové a jejich otcové před nimi. U vás je to jiné. Vidíme to na každém kroku a pokládáme vaše názory a zvyky za pozoruhodné. Jsme všichni zvědaví, jaké příběhy si vyprávíte vy.“ „K těmhle tradičním rozprávkám se už příliš nevracíme,“ řekl Blatouch. „Naše povídky a básně vypovídají především o našem dnešním životě. Ten Rulíkův obrys, který jste viděli – ten už dnes cítíme jako překonaný. El-hréranovy příběhy nám už popravdě řečeno mnoho neříkají. Ne že by vyprávění vašeho přítele v sobě nemělo velké kouzlo,“ dodal spěšně. „El-hréran dokázal na každého vyzrát,“ namítl Řešetlák, „a to je vlastnost, kterou budou králíci potřebovat vždycky.“ „Ne,“ ozval se jiný hlas ze vzdáleného konce sálu vzadu za Blatouchem. „Králíci potřebují především důstojnost a odhodlání smířit se se svým osudem.“ „Zlatobýl je podle našeho názoru nejlepší básník, jakého jsme tu za mnoho měsíců měli,“ vysvětloval Blatouch. „Jeho myšlenky se setkávají s velkým ohlasem. Chtěli byste si ho poslechnout?“ „Ano, ano,“ ozývaly se hlasy ze všech stran. „Zlatobýle!“ „Lískáči,“ řekl náhle Pětík. „Rád bych si o tom Zlatobýlovi udělal jasnou představu, ale mám strach se k němu přiblížit sám. Nešel bys se mnou?“ „Prosím tě, Pětíku, co tě to zas posedlo? Z čeho máš strach?“ „Ach, Frixi na nebi,“ zachvěl se Pětík. „Cítím ho až sem. Nahání mi hrůzu.“ „No tak, Pětíku, nech těch nesmyslů! Je cítit docela stejně jako všichni ostatní.“ „Je cítit jako ječmen potlučený kroupami, který nechali shnít na poli. Je cítit jako poraněný krtek, který nemůže pod zem.“ „Já cítím jenom velkého vypaseného králíka s břichem nacpaným mrkví. Ale půjdu s tebou.“ Když se propletli davem na vzdálený konec nory, zjistil Lískáč ke svému překvapení, že Zlatobýl je pouhý mladíček. V sandlefordské kolonii by byl jakživ nikdo králíka v jeho věku nevyzval, aby vyprávěl nějaký příběh, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249741
leda snad v úzkém kroužku přátel. Měl vyplašený, zoufalý výraz a bez přestání škubal ušima. Když začal mluvit, jako by si stále méně a méně uvědomoval své posluchače, a co chvíli odvracel hlavu, jako by naslouchal v příchodové chodbě za sebou čemusi, co může slyšet jen on sám. Hlas měl však podmanivě strhující, jako pohyby vánku a světla na louce, a jak jeho rytmus vstupoval do posluchačů, celá nora postupně umlkla. ••• Vítr vane a vane hebkou trávou, jehnědy se chvějí, listy stříbrem třpytí. Kam vaneš, větře? Vanu do dáli, přes vrchy vanu, až na samý kraj světa. Vezmi mě s sebou, větře, vzhůru oblohou poletím s tebou, králík větrem hnaný. Bude jen obloha, vzdušná obloha a králík. Potok proudí a proudí přes oblázky, rozrazil, blatouch, jarní modř a žluť. Kam plyneš, vodo? Plynu do dáli, za vřesoviště plynu, dál a dál celou noc. Vezmi mě s sebou, proude, nocí hvězdnatou poplynu s tebou, králík proudem hnaný. Bude jen voda, zelená voda, a králík. Podzimní listí padá ze stromů, v příkopech šustí, hnědé, zlatavé. Kam padáš, listí? Snáším se do země, hlínou se propadám s deštěm a bobulemi. Vezmi mě s sebou, listí, temnou cestou svou, ulehnu s tebou, králík v listí skrytý. Bude jen hlína, hluboká hlína, a králík. Frix zapadá, oblaka kolem rudnou. Tady jsem, pane, v trávě vysoké. Vezmi mě s sebou, pane, za obzor chci klesnout, v samém středu světla a ticha spočinout, svůj dech i život rád ti odevzdám. Bude jen slunce, zářivé slunce, a králík. •••
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249741