Matúšovi zprvu zdálo, zvláště když Franckova dcera Vendula právě věšela na šňůru prádlo. A věru bylo nač se dívat! Jenomže Matúš, jak na ni s otevřenou hubou civí, úplně zapomněl, že drží v ruce žehličku, a ta je položená na jeho trenýrkách. Probral se, až když ucítil spáleninu. Nechybělo mnoho, a snad by mu ruku oblízly i plameny. „Tak, a je to v prdeli!“ zasyčel, aby to Maruša neslyšela, a rychle žehličku od trenýrek odlepil. Její hnědý otisk se krásně vyjímal přímo uprostřed zadku. Obrátil oči v sloup, ale když se mu vracely zas zpátky, znovu vypadly z okna. A jak si to tak mašírovaly rovnou do Vendulčina otevřeného výstřihu, i přes její bujné poprsí vidí, že na té její šňůře nevisí nic jiného, než to, co on právě spálil. – Ano, nemůže být pochyb! Franckovy fotbalistické trencle se tam bělají a Matúš hned ví, co a jak. „To máš za toho posranca,“ zašklebil se škodolibě, když v nestřeženém okamžiku Franckovy trenýrky ze šňůry uchmatnul a místo nich tam pověsil ty svoje, které předem ješě namočil, aby schly společně s ostatním prádlem. Frankova chalupa byla celé odpoledne prázdná, takže mu to moc práce nedalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249731
Stačilo počkat, až Vendula zajde do chalupy, natáhnout ruku přes plot… Vendulka sbírala prádlo až za šera, děcko jí brečelo v kočárku a v té nervozitě a v tom spěchu si podivných trenýrek nevšimla. Přinesla je v koši až do světnice, a když děťátko zaopatřila a uložila k spánku, pustila se do žehlení. Tak vzala do ruky i Matúšovy trenýrky. „Jezusmaria!“ vylezly jí oči z důlků. „Tato! Poď sa honem podívat! Kerá ti to žehlila? Dyť máš ty svoje fotbalistické trencle celé spálené!“ „Cože?!“ vyletěl Francek od televizoru jak uštknutý hadem. „Jaké spálené? Jedině tak od slunka!“ vřískl. „Jak povídám, tato, spálené! Šak vidíš, eště sem sa ich ani nedotkla!“ ukazuje prstem na hnědý flek na zadku. Francek přistoupil k žehlícímu prknu, vlasy se mu naježily a zalapal po dechu. Právě se o něho, hrdého fotbalistu veterána, pokoušela mrtvice.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249731
„Ale když sem ich prala, tož to tam nebylo!“ vzpomněla si Vendula. „Ani když sem ich věšala, tož tam nic takového nebylo! Přísahám na svoje svědomí aj na svoju dušu a na Panenku Mariju,“ dodala. „Pravdaže nebylo! Ani to tam byt nemohlo!“ zařval Francek, popadl trenýrky, a protože ho v té chvíli nikdo jiný než Matúš nenapadl, vyběhl s nimi ze dveří rovnou k jeho chalupě. „Buch, buch, buch! Otevři, kdo si živý!“ řval na celou dědinu. „Ani mňa nehne!“ ozval se zevnitř Matúš, který s tou návštěvou v duchu počítal. „Su tu sám a su už dávno po smrti!“ dodal. „Pravím, abys otevřél, smraďochu,“ hulákal rozčilený fotbalista, „esli nechceš byt mrtvý doopravdy, dočista a navěky věků amen!“ „Tož Francku, neblázni,“ posmívá se mu za dveřmi Matúš, „co sa ti stalo? Snáď u tebe nehoří? Voláls už hasiče? Takový oheň néň žádná sranda!“ „U mňa nehoří, ale u tebe brzo bude, esli mi ftu ranu neotevřeš, to ti povídám!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249731