ale náhle mi to došlo. Objímal mě. Držel mě těsně u sebe. Neměl mi přitom zmáčknout křídla? „Co mám s křídly?“ Nervózně polkl a pustil mě. „Prostě je nemáš, zmi zela.“ Okamžitě jsem se otočila, abych se přesvědčila na vlastní oči. Nebyla tam. Necítila jsem jejich váhu. Mohla jsem se kroutit jako šroubek a nic. Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! „Jani, opravdu musíme zmizet. Pak zjistíme, co se stalo, ano?“ Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se na něj. „Ano?“ naléhal. Přikývla jsem a nechala ho, ať mě vezme do náručí. Chvíli se potácel, než našel rovnováhu, ale potom se pevným krokem rozběhl a vzlétl vstříc probouzející se obloze. Rachot motoru, změť hlasů, štěkot psů, všechno se od nás vzdalovalo. Mraky vypadaly jako prachové peřiny, které nás vzápětí skryly. Nevěřícně jsem koukala před sebe. Zmizela mi křídla. Sakra, záda jsem měla hladká jako nemluvně! Nemohla jsem, ne, nechtěla jsem tomu věřit. Co teď budu dělat? Pořád jsem měla ocas a na jazyk mi pořád tlačily tesáky. Nejsem znovu člověk. Co tedy jsem? Bez křídel? Ondra se soustředil na cestu. Nemluvil. Vystouplé šlachy na krku prozrazovaly jeho námahu. Díval se vpřed, upnutý na skalnaté masivy, jako by znamenaly naši spásu. Pro mě už bylo pozdě.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249721