ale náhle mi to došlo. Objímal mě. Držel mě těsně u sebe. Neměl mi přitom zmáčknout křídla? „Co mám s křídly?“ Nervózně polkl a pustil mě. „Prostě je nemáš, zmi zela.“ Okamžitě jsem se otočila, abych se přesvědčila na vlastní oči. Nebyla tam. Necítila jsem jejich váhu. Mohla jsem se kroutit jako šroubek a nic. Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! „Jani, opravdu musíme zmizet. Pak zjistíme, co se stalo, ano?“ Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se na něj. „Ano?“ naléhal. Přikývla jsem a nechala ho, ať mě vezme do náručí. Chvíli se potácel, než našel rovnováhu, ale potom se pevným krokem rozběhl a vzlétl vstříc probouzející se obloze. Rachot motoru, změť hlasů, štěkot psů, všechno se od nás vzdalovalo. Mraky vypadaly jako prachové peřiny, které nás vzápětí skryly. Nevěřícně jsem koukala před sebe. Zmizela mi křídla. Sakra, záda jsem měla hladká jako nemluvně! Nemohla jsem, ne, nechtěla jsem tomu věřit. Co teď budu dělat? Pořád jsem měla ocas a na jazyk mi pořád tlačily tesáky. Nejsem znovu člověk. Co tedy jsem? Bez křídel? Ondra se soustředil na cestu. Nemluvil. Vystouplé šlachy na krku prozrazovaly jeho námahu. Díval se vpřed, upnutý na skalnaté masivy, jako by znamenaly naši spásu. Pro mě už bylo pozdě.
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249721
KAPITOLA 7 Jana
Ondra mě na kraji lesa položil na zem. Zůstala jsem dřepět na bobku a strnule hleděla před sebe. Byl to sice necelý týden, co mi narostla křídla, ale už teď mi připadalo nemožné být bez nich. Létání znamenalo celý můj život! Cítila jsem každý závan větru, změnu teploty a proudění, jemné kapky, které je orosily pokaždé, když jsem se dotkla mraku. A teď nic. Konec. Byla pryč, jako by nikdy neexistovala. Cítila jsem se podvedená a zmrzačená. Ondra si mě starostlivě prohlížel. „Jani, to se nějak vyřeší.“ „Ještě v noci jsem je měla. Kam mohla zmizet?“ Dřepl si ke mně, v očích měl zmatek. „Já nevím, třeba je máš jen schovaná.“
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249721
„A nevíš kde? Třeba prostě udělala puf a vypařila se.“ Ne, stres jsem nezvládala dobře, už teď jsem dýchala jako maratonec. Hyperventilace, tak se tomu říkalo. Ale jak se uklidnit, když… jak teď budu žít? Ondra si promnul zátylek a zaklel. „Já fakt nevím. Jestli tě napadli přímo na ulici, sotva by ten chlap měl křídla, ne? Vypadal by tam jako pěst na oko.“ „Bylo to v noci,“ zavrčela jsem. Přešla mě chuť být milá. Ocasem jsem přejížděla přes kamínky a polámané větvičky a vzniklé chrastění mě uklidňovalo. Nejsem teď nic. Jako by ze mě zbyla jen polovina. Jako bych se zasekla na polovině cesty. Pak mi to došlo. Rozšířily se mi oči a překvapeně jsem se podívala na Ondru. V polovině proměny. Proměny! „Co se děje? Tváříš se, jako bys viděla ducha.“ „Máš pravdu, budou schovaná. Přemýšlej, jak jinak by na Zemi přežili, kdyby se nemaskovali?“ Ondra mi položil dlaň na lopatky. „Říkám ti, nic tam nemáš.“ Přejel mi prsty k bedrům a mě z toho příjemně zamrazilo. Nitro se mi sevřelo touhou. Teplo Ondrovy kůže, jeho blízkost mi rozlily horkost po celém těle. Odtáhla jsem se, protože moje tělo reagovalo moc prudce. Chtělo, aby se mě Ondra dotýkal ještě víc, a já se děsila intenzity pocitů. Jako bych v sobě měla šelmu. Chtěla lovit, žrát, utopit se v rozkoši. Vzdálit se od něj nepomohlo. Prostý dotyk stačil, abych Ondrovu vůni cítila všude kolem sebe. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že mi chybí křídla. Tak silné to bylo. „Musí to být magie nebo něco takového.“ Hlas mu zhrubl, odkašlal si a promnul si tváře. Čelo mu orosil pot. Možná to na něj taky působilo. Ne, raději nebudu přemýšlet nad tím, že ho přitahuju, ještě bych ztratila hlavu. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249721