Vrátila se ve lhůtě, kterou jsem si předem vypočítala, a já jsem hned viděla, že ji potkalo něco víc než jen prosté odmítnutí. Beze slova se zhroutila na židli vedle mě. „Tak co?“ zeptala jsem se, ale neodpověděla mi. Po dlouhém, nekonečném tichu řekla s pokřiveným úsměvem: „Víš, Beo, tuhle jsme byly s Dolly u jasnovidkyně.“ Na mou udivenou a poněkud podrážděnou reakci k tomu spěšně dodala: „Jen pro legraci, to víš, byl to bláznivý nápad, i když Dolly... no prostě... Ta babka tvrdila, že jsem mimořádně muzikální a že mám jít studovat housle.“ Sarkasticky se usmála. „Už to chápu. Totiž abys věděla, Beo, můj otec byl polský houslista.“ Nic víc neřekla a mně stačil jediný pohled do její tváře, abych přivolala číšníka a vyvedla ji co nejrychleji z kavárny. Na ulici jsem ji objala kolem ramen a v pomalé chůzi jsem trpělivě čekala na vysvětlení. Chvílemi jsem jí povzbudivě stiskla rameno, a když nepomohlo ani moje „vyprávěj mi to popořádku“, nechala jsem to být. Plané bloumání mě nakonec unavilo. Rozhodla jsem se, že do toho praštím rovnou. „Takže tvůj otec byl polský houslista,“ pronesla jsem jakoby mimochodem. Podařilo se mi vystihnout správný tón. Znělo to tak střízlivě, a tím tak nesmyslně, že jsme se obě zasmály, Erica nervózně a neovladatelně. A pak to vyklopila. Táta Eričinu žádost o půjčku tvrdě odmítl. Nenechala se odbýt, poukázala na to, že je přece jeho dcera a že od té doby, co opustil matku, pro ni nic neudělal. Musí přece uznat, že dosud vůči němu žádné nároky neuplatňovala. Rozzuřil se a bez okolků na ni křikl, zatímco personál ve vedlejší místnosti seděl s nastraženýma ušima, že není jeho dcera. Neušetřil ji podrobností a matku, „tu běhnu“, vykreslil v živých barvách. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249683