Vrátila se ve lhůtě, kterou jsem si předem vypočítala, a já jsem hned viděla, že ji potkalo něco víc než jen prosté odmítnutí. Beze slova se zhroutila na židli vedle mě. „Tak co?“ zeptala jsem se, ale neodpověděla mi. Po dlouhém, nekonečném tichu řekla s pokřiveným úsměvem: „Víš, Beo, tuhle jsme byly s Dolly u jasnovidkyně.“ Na mou udivenou a poněkud podrážděnou reakci k tomu spěšně dodala: „Jen pro legraci, to víš, byl to bláznivý nápad, i když Dolly... no prostě... Ta babka tvrdila, že jsem mimořádně muzikální a že mám jít studovat housle.“ Sarkasticky se usmála. „Už to chápu. Totiž abys věděla, Beo, můj otec byl polský houslista.“ Nic víc neřekla a mně stačil jediný pohled do její tváře, abych přivolala číšníka a vyvedla ji co nejrychleji z kavárny. Na ulici jsem ji objala kolem ramen a v pomalé chůzi jsem trpělivě čekala na vysvětlení. Chvílemi jsem jí povzbudivě stiskla rameno, a když nepomohlo ani moje „vyprávěj mi to popořádku“, nechala jsem to být. Plané bloumání mě nakonec unavilo. Rozhodla jsem se, že do toho praštím rovnou. „Takže tvůj otec byl polský houslista,“ pronesla jsem jakoby mimochodem. Podařilo se mi vystihnout správný tón. Znělo to tak střízlivě, a tím tak nesmyslně, že jsme se obě zasmály, Erica nervózně a neovladatelně. A pak to vyklopila. Táta Eričinu žádost o půjčku tvrdě odmítl. Nenechala se odbýt, poukázala na to, že je přece jeho dcera a že od té doby, co opustil matku, pro ni nic neudělal. Musí přece uznat, že dosud vůči němu žádné nároky neuplatňovala. Rozzuřil se a bez okolků na ni křikl, zatímco personál ve vedlejší místnosti seděl s nastraženýma ušima, že není jeho dcera. Neušetřil ji podrobností a matku, „tu běhnu“, vykreslil v živých barvách. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249683
Erica utekla a personál se za ní ohlížel, protože cestou k východu musela projít přes kancelář. Tenhle detail Erica zvlášť zdůraznila. „Co za podnik má?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost. „Táta je...“ Zarazila se, protože pojmenování „táta“ teď bylo nemístné. „Je dovozce,“ opravila se. „Táta je podle mě pořád vhodné označení,“ řekla jsem. „Vždycky jsi to slovo používala posměšně.“ „No, tak teda táta,“ ustoupila. Zavěsila se do mě a přidaly jsme do kroku. Na okamžik jsem jí tím pomohla, ale když jsem se s ní po jídle rozloučila a dívala se za ní, viděla jsem na schýlené hlavě a držení těla, že tu ránu ještě úplně nezpracovala. Po bezesné noci, v níž jsem se zcela identifikovala s Erikou, jsem jí časně zatelefonovala do redakce. Nebyla tam, nedala tam o sobě ani žádnou zprávu. Snažila jsem se ji vystopovat, což bylo směšné, protože jsem neznala Dollyino příjmení. Dva týdny jsem čekala na vzkaz od ní. Opakovaně jsem volala do redakce, ale nedala o sobě slovem vědět. V zoufalství jsem chtěla mluvit s van der Leliem, k telefonu však nepřišel, jen vzkázal, že slečna Boekmanová už nepatří k zaměstnancům novin.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249683
9
Nakonec mi zavolala samotná Dolly. Nechovala se zdaleka tak povýšeně jako při našem jediném setkání. „Nemohla byste sem přijít?“ zeptala se. „Už na ni nestačím a řítí se do záhuby.“ Omluvila jsem se v kanceláři a spěchala na udanou adresu na Achterburgwalu. Byl to jeden z chátrajících domků na grachtu, který by dnes byl zaručeně prohlášen za neobyvatelný, ale dokud uniká pozornosti bytového úřadu nebo vlivem náhodných okolností sám nevzdá boj za vratkou existenci, má jistou přitažlivost pro umělecky založené a taktéž mírně vratké typy. Skuteční tvrdě pracující umělci, uvažovala jsem s pedantstvím, které mělo upevnit mou sebedůvěru, samozřejmě pobývají v solidních budovách, kde se dá pracovat bez každodenního rozčilování s rozpadáním a zchátralostí. Průčelí jsem téměř mohla obsáhnout rozpřaženými pažemi a domek hned narovnat. Na odroleném zápraží jsem marně hledala vizitku, a protože se na mé zvonění nikdo neozýval a dveře byly pootevřené, usoudila jsem, že si mám poradit sama. Malý vestibul byl tmavý a studený. Podle Dollyiných instrukcí jsem měla vystoupit do nejvyššího poschodí, a tam jsem po hmatu skutečně dorazila. Uslyšela jsem valčík na klavír a dusot nohou. Nezbylo než zavolat „Dolly“, připadla jsem si směšně, ale valčík se přerušil a mužský hlas zahalekal: „Dolly, někdo je na chodbě,“ načež dveře otevřelo děvče v plavkách. Vešla jsem do podlouhlého prázdného prostoru, jakéhosi ateliéru, se zrcadly a tyčí podél jedné stěny, s postelí, pianinem, skřínkou 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249683