nikdo nevšímá. Zmizí ve dveřích na konci vozu. A náčelník stanice Hans Kvåle si vymění poslední slova s kolegou, který stojí na nejnižším schůdku koncového vozu, a zamává zelenou vlaječkou, takže obluda si odfrkne a zahřmí z nádraží, které se zaplní párou mnohem rychleji, než ho zaplnilo dunění, za něhož se přiblížil. Lidé opustí prostor nádraží ve stejně drmolivém a rozdrobeném pořádku, v jakém sem dorazili, a Ingrid sedí sama obklopena tichem na lavičce vedle hranice dříví a uvědomuje si, že neodjela na sever, všechno je, jak má být, a jinak to ani být nemůže. Zaslechne kroky ve štěrku, zjeví se před ní Hans Kvåle a řekne: „Tak ty tu sedíš dál.“ A opakuje: „S tímhle já nechci nic mít.“ Ale podá jí dvě malé kartičky a ukáže se, že je to lístek do Trondheimu a z Trondheimu do Rørosu, za dítě se neplatí nic. Zamumlá cenu a vrátí se dovnitř, ještě než Ingrid stihne vytáhnout peníze, není si jistá, jestli ho slyšela dobře, že vlak opačným směrem přijede nejdřív o půlnoci, a ví, že se musí někde umýt. Otevře balíček, který dostala od Mariann při loučení v Nordli, najde v něm zelené šaty s bílými kvítky a ani si je nepotřebuje zkoušet, určitě jí padnou. Vstane, vejde do čekárny, zaplatí za lístky a zeptá se Hanse Kvåleho otvorem v okénku pokladny, jestli je na záchodě tekoucí voda. Dvakrát odpoví ano, jako by ujišťoval sám sebe, a Ingrid si všimne do poloviny vypité láhve s čirou konzumní lihovinou na jeho psacím stole, vedle láhve stojí téměř prázdná velká sklenice.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249682