Než jsem stačil doběhnout k hlavnímu vchodu, ozvalo se Karlovo dupání. Utíkal stejným směrem. „Co se děje? Stalo se něco?“ Evidentně na tom byl podobně jako já. Protože dům patřil jemu, dostal u dveří přednost. Otevřel je a zůstal stát. Zvědavě jsem se k němu přiblížil, abych viděl, co ho tak konsternovalo. Na dvoře pobíhal asi tucet cizích lidí. Téměř každý měl v ruce nějakou nádobu. Důvod proč tak usilovně bušili na dveře a proč měli kbelíky v rukách, byl prostý. V místech, kam jsem včera dopoledne zaparkoval O’Brianovo auto, teď žhnula ohnivá koule. Plameny zuřivě šlehaly k obloze. Osvětlovaly nejbližší okolí a zlověstně hučely. Chuchvalce dýmu černého jako saze stoupaly do výše, aby se postupně ztratily ve tmě. Pach spáleného benzínu sytil nádvoří. „Ve stodole mám hasičáky,“ houkl Karl a vyběhl ven do noci. Následoval jsem ho. Obrovský poryv žhavého vzduchu nám šlehl do tváří, když jsme se přiblížili k hořícímu vraku. Vítr naštěstí té noci prakticky nefoukal a tak, protože v nejbližším okolí nic nestálo, hrozilo jen malé nebezpečí, že červený kohout zakokrhá i někde jinde. Nenasytný oheň sršel ze všech žárem popraskaných oken. Rudé jazyky olizovaly střechu a stoupaly do výšky dobrých pěti metrů. Tak intenzivní požár nemohl být živen pouhými sedačkami a plasty z přístrojové desky. Uvnitř v kabině musel hořet nějaký akcelerátor. Pravděpodobně benzín, co jiného. Otázkou bylo, kdo ho tam vylil. A proč? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249409