„Tos to roztáčel rukama?“ dloubnu si. „Říkám na rotopedu, ne na handbiku,“ opraví mě. „Na handbiku už jsem jel mockrát. Venku na silnici. Jednou i závody. Ale mám při tom vždycky takovej divnej pocit, že sedím moc nízko. Moc blízko černýmu vyježděnýmu asfaltu. Nedělá mi to úplně dobře.“ „Aha,“ kývnu, když si uvědomím, že handbike je něco jako kolo pro vozíčkáře, kde se nešlape nohama do pedálů, ale pedály se poháněj rukama, jako když se točí klikou. Emil už mezitím dál popisuje, co s ním dneska při rehabilitaci dělali. Zřejmě ho posadili na elektricky poháněnej rotoped. Chodidla měl přikurtovaný k pedálům, takže mu to samo hýbalo nohama. „Fakt jsem si zajezdil,“ říká spokojeně. „Když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, že vážně jedu na kole.“ Poslouchám ho a uvědomuju si, jak málo nám stačí ke štěstí. Nechat si hýbat ochrnutýma nohama a z výšky protéz dosednout na obyčejnou židli. V noci se budím. Ne sám od sebe, jako poslední dobou mockrát, když se mi vrací sny se špičkama lyží. A s hádkou na lanovce. Možná není dobrý, že ten paklíč ke třináctý komnatě nehledám. Jenže tentokrát jsem se chtěl probudit. Nastavil jsem si na mobilu budík. Brní mi pod polštářem a já ho zmateně fackuju, aby přestal. Pak si na posteli sedám a zírám do tmy. Chvilku mi trvá, než pochopím, kde jsem a proč chci uprostřed noci vstát. Sunu se na kraj postele. Brzy mi ale dojde, že sám svůj plán uskutečnit nedokážu. Zřejmě by se mi povedlo slézt dolů. Ale co dál? Můj vozík mi někdo zaparkoval až na druhej konec světa. „Emile,“ volám do tmy. „Spíš?“ „Hmmmm.“ „Nespi, prosím tě. Potřebuju pomoct. No tak, kámo.“ „Pomoct? S čím pomoct?“ „Potřebuju něco podat.“ „Zazvoň si na sestru,“ odbyde mě. „To právě nemůžu,“ šeptám do tmy. „Proč ne?“
9 7
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249278