Samochvála smrdí?! Já teda nic necítím… K této kapitole mě inspiroval můj syn Maximilian. Je mu sedm let a moc rád hraje stolní fotbal. Nejraději s dědou. Nedávno za mnou po jednom „turnaji“ přišel a radostně mi hlásil: „Mamí, já jsem skoro vyhrál!“ „No to je úžasný! A co znamená skoro? Kolik to bylo?“ „Dva deset pro dědu!“ Jsou lidé, kteří musejí absolvovat desítky seminářů na témata jako „pozitivní myšlení“, „jak se motivovat snadno a rychle“ nebo „poznej své silné stránky“, aby dospěli k poznání, na které přišel můj syn sám od sebe. Suchý realista by řekl: „Prohrál jsem na celé čáře.“ Max ovšem řekne: „Skoro jsem vyhrál!“ „Samochvála“ je obecně vnímána ještě hůř než „sebeláska“, a přesto je pro nás důležitá, chceme-li umět pohotově reagovat a být úspěšné. Můj syn si to přebral po svém. Nesoustředil se na deset gólů protihráče, ale na své dva vlastní. Podle mě je to skvělé! Co bude následovat? Že bude motivovaný do dalšího zápasu a to už dá dědovi šest gólů. Zlepšení o (bohužel nejsem na matiku, jinak bych řekla přesné číslo) spoustu procent! Samochválou se katapultuje k lepšímu výkonu.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249166