JAK SI DOPŘÁT MILENCE
101
editovala a do kterých jsem přispívala, ženám prodávala nespokojenost, aby se samy cítily tak, že mají něčeho nedostatek, a dál nakupovaly značkové zboží za absurdně přemrštěné ceny a ekonomika vzkvétala, jsem se spojila s úhlavním nepřítelem módy. Protože jsem se cítila spokojená se svým životem, nezbyla ve mně žádná touha soutěžit v tom, kdo nosí ty správné značky, ani jsem nechtěla být součástí světové hierarchie módní prestiže. Teď jsem v San Niccolò byla součástí něčeho, co bylo uspokojivější než oblékat se do nejnovějších a nejlepších značek. Měla jsem komunitu a vztahy s lidmi ve městě, které naplňovaly většinu mých potřeb. Tady v tomhle skladu jsem se prohrabávala oblečením a jediné, co mě napadalo, bylo, že tohle nepotřebuju. Dino mě našel, jak s prázdnýma rukama stojím mezi věšáky a kručí mi v břiše. Byl odhodlaný mi něco dát, a tak se vydal přímo k regálu s kašmírovými svetry a jeden vytáhl, na zkoušku barvy mi ho přiložil k obličeji. Byl tmavě levandulový, něco mezi fialovou Florencie a bledou lila jejích kosatců. „Pro tebe,“ vrazil mi ho do ruky, bez ohledu na mé námitky. „Amore, prostě na tom trvám, musíš si ho vzít.“ Přijala jsem. Byl nádherný, a ještě víc proto, že byl od něj. S měkkým svetrem v rukou jsem šla za ním k autu, kde se ke mně otočil a naposledy si potáhl z další cigarety. „Teď už jsem jen tvůj, amore!“ slíbil se širokým úsměvem a odhodil nedopalek. „Vezmu tě na oběd.“ Dino se rozhodl, že se naobědváme na venkově. Jeli jsme dál na jih krajinou cypřišů a olivových hájů rozptýlených po zvlněných kopcích zalitých zlatým světlem. Byl to klasický výjev jak z toskánské pohlednice, naprostá nádhera. Po půl hodině jsme zastavili v nijak zvláštním městečku, Dino mě vzal kolem ramen a šli jsme do restaurace na velkém centrálním náměstí, o které sliboval, že je „bááááááječná“. Jak jsme procházeli přes náměstí, srdce mi bušilo a tolik jsem ho chtěla políbit, že jsem si nebyla jistá, jak dlouho se ještě udržím. Oběd byl oprav-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249079