Page 1

chlapcova pozornost byla upřená k obzoru, jako by se pro něm Bernat mohl prohánět. Už to nebylo dvanáctileté dítě, zvědavé a splašené, které poponášelo Janovanovu kouli. Dva roky jej změnily: tvář teď mívala spíš vážný výraz, vytáhl se a ramena a hrudník mu zesílily. „Ti židé ho krmí jaksepatří,“ byl potěšen zástupce sekretáře loděnic. Arnau Estanyol byl jeho dobrý přítel, ale jeho chráněnec mu přilnul k srdci takovým způsobem, že si to nedokázal vysvětlit. „Zaslouží si to,“ pronesl Navarro. „Cože?“ „Bernat,“ objasnil. „Zaslouží si štěstí, které mu přeješ.“ Budova, která přiléhala k vinicím lékaře Saúla, měla lisovnu, kde se přechovával čerstvý mošt, když se hrozny vyšlapaly, a kde kvasil prvních pár dnů. Tady se lopotil Hugo, i když myslí byl u lodí. Krátký rozhovor s Navarrem ho nostalgicky přenesl do doby, kdy snil o tom, že bude mestrem d’aixa. Vzpomněl si na Janovana… Věděl, že byl propuštěn a že se s ostatními zajatci vrátil do své vlasti. Hugo zametal v lisovně; vinobraní bylo za dveřmi. „Hodný člověk, ten Janovan,“ řekl si. Byl ochotný mu pomoct stát se mistrem, ale všechny jeho sny rozdupal na prach ten zkurvysyn Roger Puig… Zahnal vzpomínku na šlechtice a pomyslel na svou sestru. Arsenda netušila, co se matce děje; Hugo nechtěl, aby se trápila. Pořád byla přesvědčená, že Hugo pracuje v loděnicích, i když se zdálo, že jí je vlastně docela jedno, jak se živí, hlavně když ji ubezpečil, že kráčí po stezce Boží. „Poprosila jsem zdejšího kněze, aby si promluvil s farářem od Panny Marie. Dozvím se, jestli nebudeš chodit na mši,“ vyhrožovala. Samo sebou, že chodil na mši! Nevynechal jedinou neděli či svátek. Mahir ho o to výslovně požádal. „Musíš působit ještě vroucněji a zbožněji než ostatní věřící,“ řekl mu. „V opačném případě bychom mohli mít problémy. Všichni.“ Hugo věděl, že kněží navštěvují farníky a povzbuzují je, aby se rozmluvili o tom, jak ostatní hřeší, a neváhali je udat: smilstvo, čarodějnictví, necudné domy, zakázané hry, ty, kteří žijí v konkubinátu, židy, kteří neplnili nařízení… „Nikdo nesmí najít důvod na tebe ukázat,“ zdůraznil Mahir. Hugo všechno příkladně plnil, nejenže chodil na mši, ale dokonce začal nezištně vypomáhat na jedné z vinic, které církev vlastnila na barcelonské hort i vinyet. V bazilice Panny Marie od Moře ho přepadaly rozporuplné pocity. Vzpomínal na slova mistra Arnaua; pro starce byla 98

003dědicové_falcone776.indd 98

28.2.2018 8:57:21

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248946


Panna matkou. Tenkrát byl Hugo šťastný, protože i on měl matku, zato teď… Nechtěl svou matku nahradit Pannou Marií od Moře jako mistr Arnau, ale i tak se k ní modlil a prosil ji, aby zasáhla. „Ať ji bednář nebije,“ žádal. To by mu ke štěstí stačilo. Během těch dvou let, která uplynula od onoho smutného výprasku, se mu o Antonině donesly zprávy od Mahira a jeho známých v Sitges. Jednoho dne mu žid oznámil, že je jeho matka těhotná. Hugo nedokázal skrýt rozladění. „Třeba ji teď tvůj otčím přestane bít,“ namítl Mahir. Chlapec se nad tím zamyslel a musel souhlasit. Žid se odmlčel; v životě by mu nepřiznal všechno, co se doopravdy povídalo. A Hugo se neptal. Co jej nejvíc trápilo, když byl v kostele a poslouchal při mši kázání, byla jeho osobní situace. S tou se Panně nesvěřoval. „Bůh všechno ví a vidí,“ připomínali kněží do ochraptění, a díky tomu se jejich ovečky nevyhnuly pocitu viny ani za hříchy, které jinak držely v skrytu, v tajnosti. „Dobře,“ říkal si Hugo, „Bůh ví všechno, ale nemusí nutně Panně vykládat vše, co se o svých věrných dozví, nebo snad ano?“ Protože třeba k Dolçe se nějak donesla příhoda s Antoninou a bednářem v Sitges. Nejspíš se o tom vědělo i mezi tatarskými otroky na sousedních vinicích, pomyslel si Hugo. Nikdo mu však neprojevil tolik podpory a náklonnosti jako Dolça. Tiše s ním soucítila těch několik dní, kdy se musel vyplakat ze svého neštěstí. Obraz Antoniny stočené do klubíčka mezi prkny v bednářově dílně jej bez ustání pronásledoval ve vzpomínkách; později, když se čas spojil se zapomněním, mu darovala své přátelství… Pokud se dalo nazývat přátelstvím to, co nabízela osoba schopná přejít ve chvilce, bez zjevného důvodu, od veselého švitoření do naprostého mlčení. Dolça se mu vzdalovala, někdy s drsnou rázností, jindy netečně, a to jej zároveň odrazovalo i přitahovalo; ačkoli ona nikdy neudělala první krok, omezovala se na to, že mu naznačila, aby jej učinil on. A Hugo ji neustále vyhledával. Vyrostli bok po boku během těch dvou let; dělali, že jsou přátelé i nepřátelé; ona se učila medicíně, porodům a ženským lékům; on se naučil rozumět vinicím, pěstování révy a výrobě vína; oba měli vytrvalé a náročné učitele. Hugo nechtěl, aby se Panna o těch dvou letech něco dozvěděla. O lechtání v žaludku, které cítil vždycky, když se k němu dívka blížila, a o rozechvění, které mu působil pouhý nevinný dotek. O smutku, který pociťoval, když se na něj rozhněvala, mávla rukou nebo mu vynadala a odešla. Nechtěl, aby Panna něco věděla o Dolçině 99

003dědicové_falcone776.indd 99

28.2.2018 8:57:21

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248946


vůni; vůni, kterou vdechoval v noční samotě, když o ní snil, když si představoval, jak ji líbá a hladí… Jak by se mohl Panně svěřit s tím vším, co cítil k jedné židovce? Hugo drhl s vervou velkou káď na mošt. Zasmál se své snaze udržet před Pannou v tajnosti svou lásku k židovce. Určitě to věděla. Jak to mohla nevědět? Něco takového se nedalo ututlat. Bůh jí o tom určitě pověděl. Možná jí neříkal o hříšku nějakého bastaixe, o nevěře lodníka nebo o tom, že si řezník přidal na váze, ale o lásce mezi křesťanem a židovkou… Jak by o tom mohl pomlčet? Nikdo mu však doposud nic neřekl, a ani Panna Maria nevypadala rozzlobeně. Dál drhl káď, kam nalijí mošt k prvnímu kvašení. Po roce, kdy se nepoužívala, bylo třeba tu obrovskou nádrž pořádně vyčistit. Celou hodinu nebylo po lisovně slyšet nic jiného než zvuk drhnutí a Hugovo pravidelné oddychování. Nesměl šlapat hrozny ani je nosit do lisovny. To vše museli provádět židé, aby mohlo být víno prohlášeno za košer. Hugo se musel znovu usmát, když viděl, jak se Dolça marně snaží odehnat mouchy, které jí sedaly na obličej. Viděl, jak kolem sebe bezvýsledně máchá rukama ve snaze zahnat hmyz, který jí bzučel kolem hlavy, a slyšel, jak nadává tak, že ji matka musela napomenout. Sama Dolça ho před dvěma lety před Hugovým prvním vinobraním varovala: „Pozor: do obličeje ti budou sedat tisíce much.“ A na její slova došlo: když cukr z hroznů lidem potřísnil oblečení, ruce, nohy a obličeje, much přibylo. Ten první rok se Hugo s Dolçou bezstarostně smáli, když ho učila, jak zacházet se zakřiveným nožem, který vypadal jako malý srp, jak s ním opatrně odřezávat jednotlivé hrozny, aniž poškodil rostlinu, a pak je podle kvality vybírat a třídit do jednotlivých košů, v nichž se odnášely do lisovny. Ukázala mu, jak rozpoznat a oddělit plesnivé či nahnilé hrozny, a také ho povzbuzovala, skoro jako by to byla nějaká hra, aby z hroznů odstraňoval slimáky, pavouky, listy a jiné nečistoty a zejména aby dával pozor na nezralé hrozny, které dávaly vínu trpkou příchuť. „Strýček Mahir říká,“ vysvětlovala, „že někde šlapou hrozny se vším tím svinstvem a pak mají špatné víno.“ Tenkrát jim bylo pouhých dvanáct. Teď, o dva roky později, už se Dolça projevovala jako vzdorná žena a ostré rysy jejího obličeje dávaly tušit, že jde o silnou osobnost. „Já se věnuju medicíně,“ postěžovala si, než se pustili do práce. 100

003dědicové_falcone776.indd 100

28.2.2018 8:57:21

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248946

Dědicové země (Ukázka, strana 99)  
Dědicové země (Ukázka, strana 99)