domníval, že řada rodin obžalovaných, a dokonce i lidí kolem soudu Fulgenceovi velkoryse platila, aby se řeči klonily k jedné, a nikoli druhé straně. Už přes čtyři hodiny umíněně telefonoval agenturám a ani jednou nedostal kladnou odpověď. Až konečně při čtyřicátém druhém zavolání jistý mladý muž prohlásil, že skutečně prodal jedno panské sídlo obklopené parkem někde mezi Haguenau a Brumathem. „Kolik je to kilometrů od Štrasburku?“ „Třiadvacet vzdušnou čarou, severně.“ Nabyvatel, jistý Maxime Leclerc, koupil nemovitost – Schloss, Zámek – před téměř čtyřmi lety a ze dne na den ji z naléhavých zdravotních důvodů dal do prodeje. Stěhování se uskutečnilo okamžitě a realitní kancelář zrovna obdržela klíče. „Předal vám je osobně? Viděl jste ho?“ „Poslal je po své hospodyni. U nás v kanceláři ho nikdy nikdo neviděl. Prodej se uskutečnil prostřednictvím jeho zákonného zástupce, korespondenčně, doklady totožnosti a podpisy byly zaslány poštou a zase poštou vráceny. V té době se pan Leclerc nemohl dostavit osobně vzhledem k právě prodělané operaci.“ „Vida,“ řekl prostě Adamsberg. „To je legální, pane komisaři. Doklady byly řádně notářsky ověřené.“ „Ta hospodyně, neměl byste její jméno a adresu?“ „Paní Coutellierová z Brumathu. Můžu vám na ni sehnat spojení.“ Denise Coutellierová křičela do telefonu, aby přehlušila virvál, který dělal hlouček peroucích se dětí. „Paní Coutellierová, mohla byste mi svého zaměstnavatele popsat?“ zeptal se Adamsberg také silným hlasem, jak se od ní nakazil.
101
vargas trojzubec_400.indd 101
5.6.2018 10:52:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248944