domníval, že řada rodin obžalovaných, a dokonce i lidí kolem soudu Fulgenceovi velkoryse platila, aby se řeči klonily k jedné, a nikoli druhé straně. Už přes čtyři hodiny umíněně telefonoval agenturám a ani jednou nedostal kladnou odpověď. Až konečně při čtyřicátém druhém zavolání jistý mladý muž prohlásil, že skutečně prodal jedno panské sídlo obklopené parkem někde mezi Haguenau a Brumathem. „Kolik je to kilometrů od Štrasburku?“ „Třiadvacet vzdušnou čarou, severně.“ Nabyvatel, jistý Maxime Leclerc, koupil nemovitost – Schloss, Zámek – před téměř čtyřmi lety a ze dne na den ji z naléhavých zdravotních důvodů dal do prodeje. Stěhování se uskutečnilo okamžitě a realitní kancelář zrovna obdržela klíče. „Předal vám je osobně? Viděl jste ho?“ „Poslal je po své hospodyni. U nás v kanceláři ho nikdy nikdo neviděl. Prodej se uskutečnil prostřednictvím jeho zákonného zástupce, korespondenčně, doklady totožnosti a podpisy byly zaslány poštou a zase poštou vráceny. V té době se pan Leclerc nemohl dostavit osobně vzhledem k právě prodělané operaci.“ „Vida,“ řekl prostě Adamsberg. „To je legální, pane komisaři. Doklady byly řádně notářsky ověřené.“ „Ta hospodyně, neměl byste její jméno a adresu?“ „Paní Coutellierová z Brumathu. Můžu vám na ni sehnat spojení.“ Denise Coutellierová křičela do telefonu, aby přehlušila virvál, který dělal hlouček peroucích se dětí. „Paní Coutellierová, mohla byste mi svého zaměstnavatele popsat?“ zeptal se Adamsberg také silným hlasem, jak se od ní nakazil.
101
vargas trojzubec_400.indd 101
5.6.2018 10:52:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248944
„No víte, pane komisaři,“ křičela ta žena, „já ho nevídala. Chodila jsem tam na tři hodiny v pondělí ráno a na tři hodiny ve čtvrtek, ve stejnou dobu jako zahradník. Nechávala jsem mu tam navařeno a zásoby na další dny. Upozornil mě předem, že nebude přítomný, je to velmi vytížený člověk. Měl nějaký jednání u obchodního soudu.“ No jasně, pomyslel si Adamsberg. Neviditelný přízrak. „Byly v domě knihy?“ „Spousta, pane komisaři. Ale jaký, to vám neřeknu.“ „A noviny?“ „Měl předplacený jeden deník a Les Nouvelles d’Alsace.“ „Dostával poštu?“ „To jsem já na starosti neměla a sekretář měl neustále zamčený. U soudu se to dá čekat. Ale že odjel, to bylo vážně překvapení. Napsal mi moc milý lístek s poděkováním a přáním všeho dobrýho, s pokyny, co a jak, a nechal mi pěkný odstupný.“ „Jaké pokyny to byly?“ „No abych tam zašla tuhle sobotu a vygruntovala, na hodiny nehleděla, protože zámek bude dán do prodeje. Potom jsem měla odevzdat klíče do realitky. Byla jsem tam ani ne před hodinou.“ „Ten lístek byl psaný rukou?“ „To ne, pan Leclerc mi vždycky nechával vzkazy psaný na stroji. To bude tím jeho povoláním, řekla bych.“ Adamsberg už chtěl zavěsit, když vtom žena ještě dodala: „Popsat ho nebude tak snadný. Viděla jsem ho jen jednou, chápete, a ne na dlouho. A bylo to už před čtyřma rokama.“ „Když se nastěhoval? Vy jste ho viděla?“ „Pochopitelně. Člověk přece nemůže pracovat u někoho, koho nezná.“ „Paní Coutellierová,“ řekl Adamsberg svižnějším hlasem, „snažte se být co nejpřesnější.“ „Něco provedl?“ „Naopak.“
102
vargas trojzubec_400.indd 102
5.6.2018 10:52:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248944
„To bych se taky divila. Takový čistotný, spořádaný člověk. Je to smutný, že má ty zdravotní potíže. Jak si ho tak vybavuju, řekla bych, že mu muselo být kolem šedesátky, víc ne. A vypadal tak celkem obyčejně.“ „Snažte se přece jenom. Jeho výška, váha, vlasy?“ „Počkejte chvilku, pane komisaři.“ Denise Coutellierová zjednala v tom dětském mumraji pořádek a vrátila se k telefonu. „Myslím, že nebyl moc vysoký, spíš zavalitý, ve tváři měl zdravou barvu. No a vlasy, tak ty měl šedivý a temeno plešatý. Měl na sobě hnědý manšestrový oblek a kravatu, oblečení si pamatuju vždycky líp.“ „Počkejte, zapíšu si to.“ „Ale stejně, moc na to nedejte,“ pozvedla už zase žena hlas, „paměť kolikrát člověku neslouží, no nemám pravdu? Já vám řeknu ,malý‘, ale třeba jsem si to za tu dobu popletla. Obleky měl doma větší, než jak jsem si pamatovala jeho postavu. Řekla bych tak na člověka vysokýho metr osmdesát pět, zatímco já si ho pamatovala tak metr sedmdesát. Zavalitý vypadá vždycky trochu menší, než je. Pokud jde o vlasy, říkám šedivý, ale v koupelně a v prádle jsem vždycky našla jen bílý. Jenže za čtyři roky mu mohly zbělet, v tom věku to jde rychle. Proto vám říkám, jak si člověk něco pamatuje a jak to doopravdy je, to nemusí vždycky štymovat.“ „Paní Coutellierová, má dům nějaké vedlejší budovy, nějaké přístavky?“ „Je tam bývalá stáj, stodola a pak domek pro hlídače. Ale ty jsou opuštěný a já je na starost neměla. Do stáje si dával auto. A zahradník chodil do stodoly, měl tam nářadí.“ „Dovedla byste mi říct značku toho vozu a jeho barvu?“ „Já ho nikdy neviděla, pane komisaři, protože pán byl vždycky už pryč, když jsem přišla. A od vedlejších stavení jsem klíče neměla, jak vám povídám.“
103
vargas trojzubec_400.indd 103
5.6.2018 10:52:15
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248944